Kyudo (Japonská lukostřelba)
弓道Japonská lukostřelba s asymetrickým lukem o základní délce 221 cm. Soutěží se na 28 m na terč o průměru 36 cm nebo na 60 m, Zen Nihon Kyudo Renmei uděluje stupně kyu, dan a tituly.
Základní informace
JaponskoCharakter a původ
Trénink
Pro koho
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
Katalogy a databáze pro Kyudo (Japonská lukostřelba)
O bojovém umění Kyudo (Japonská lukostřelba)
Kyudo je japonská lukostřelba. Daijisen a Nikkoku ji definují jako budo střílení šípů z luku, Daijisen do ní počítá i způsob, jak se střílí, a uvádí, že se od doby Meiji rozšířila mezi širokou veřejnost. Nipponica ji popisuje jako japonskou kulturu střelby z luku, v níž se proplétá užitečnost, náboženskost, povaha umělecké cesty, výchovnost a soutěžnost, a dodává, že moderní kyudo na rozdíl od jiných budo není duelem dvou lidí: cílem je s využitím pružnosti luku přesně zasáhnout pevný terč a tímto nácvikem přispívat k utváření člověka. Studie Goka 2020 v recenzovaném časopise dokládá, že název kyudo nahrazoval starší kyujutsu zhruba v letech 1918 až 1933 s důrazem na duchovní stránku, přechod však podle ní nebyl nikdy úplný.
Číst dál
Japonský luk je podle Nipponiky tvořen pěti různými křivkami, úchop leží zhruba v jedné třetině délky od spodku a základní délka činí 7 shaku 3 sun (221 cm), Heibonsha píše, že se tato délka ustálila už v období Nara. Tradiční luk je ze dřeva a bambusu, od čtyřicátých let éry Showa se podle Nipponiky vyrábějí i luky ze skelných a uhlíkových vláken. Tětivu střelec drží mongolským způsobem a pravý palec chrání rukavice z jelenice zvaná yugake. Výstřel se dělí na osm stupňů shaho hassetsu, které Nipponica i Zen Nihon Kyudo Renmei uvádějí shodně: ashibumi, dozukuri, yugamae, uchiokoshi, hikiwake, kai, hanare a zanshin. Federace žádá, aby osm pohybů tvořilo jediný plynulý sled, a přirovnává výstřel k bambusu s osmi uzly. Soutěží se podle pravidel Zen Nihon Kyudo Renmei ve dvou disciplínách: kinteki na 28 m na terč o průměru 36 cm a enteki na 60 m na terč o průměru 100 cm, Heibonsha uvádí u enteki také 50 m. Výsledek se určuje podle počtu zásahů, podle bodů za místo zásahu nebo bodováním rozhodčích, Nipponica i Heibonsha označují počet zásahů za nejběžnější způsob. Federace uděluje podle svého zkušebního řádu pět stupňů kyu, deset stupňů dan a tituly renshi, kyoshi a hanshi, u druhého dan se podle jejích sjednocených kritérií zásah nehodnotí, u prvního se žádá, aby zásahy nebyly rozptýlené, a u čtvrtého dan už jistý zásah. Nipponica klade nejstarší vykopané japonské luky do rané doby Jomon a uvádí, že v obdobích Nara a Heian se u dvora konaly obřadní pěší i jízdní střelby pod čínským vlivem a na přelomu Heian a Kamakura se jako rody jízdní střelby objevují Takeda a Ogasawara. Podle Heibonshy ztratil luk praktickou hodnotu v polovině 16. století po rozšíření palných zbraní, po restauraci Meiji lukostřelba oficiálně zmizela a vrátila se po založení Dainippon Butokukai roku 1895. Po druhé světové válce byla podle Heibonshy na čas zakázána, roku 1949 vznikla federace (Heibonsha ji jmenuje Zen Nihon Kyudo Renmei, Nipponica píše o Nihon Kyudo Renmei a dnešní název klade k roku 1957), od roku 1951 se kyudo smělo cvičit ve školách a od roku 1967 je řádným tělocvičným předmětem na středních školách. V zahraničí se podle Nipponiky šířilo hlavně v Evropě, roku 1972 vznikla evropská federace a v květnu 2006 International Kyudo Federation, která měla v lednu 2019 28 zemí a regionů. Spojení kyuda se zenem vzniklo podle studie Yamada 2001 teprve po roce 1956, kdy vyšel japonský překlad Herrigelovy knihy.
Historie
Nipponica uvádí, že nejstarší dosud vykopané japonské luky pocházejí z rané doby Jomon, jsou z jednoho kusu dřeva a kratší než 1,5 m, spis ze 3. století už popisuje japonský luk s úchopem pod středem a vykopaný luk kladený zhruba do 5. století měří 2 m s úchopem v poměru asi 7 ku 3. V obdobích Nara a Heian se podle Nipponiky konaly u dvora pod čínským vlivem obřadní pěší střelby a jízdní střelba a pěší střelbu zajišťovaly specializované rody Tomo a Ki, kolem nichž se ustálila pravidla zacházení s lukem a šípem. Ve střední době Heian byl podle Nipponiky vynalezen luk s bambusem na vnější straně, na přelomu Heian a Kamakura luk s bambusem i uvnitř a v Muromachi a později další typy. V záznamech lučních obřadů z přelomu Heian a Kamakura se podle Nipponiky objevují jako rody jízdní střelby Takeda a Ogasawara, Heibonsha uvádí, že bojovníci doby Kamakura cvičili jízdní střelby yabusame, inuoumono a kasagake i pěší obřadní střelby a že tam leží zdroje dnešních obřadů. Green klade tradiční počátky až k možná mýtickému císaři Jimmuovi, zmínky o škole Taishi-ryu kolem roku 600 a založení Henmi-ryu, všeobecně pokládané za první školu kyuda, asi o 500 let později. Yamada 2001 naproti tomu píše, že organizované školy se zakládaly až od války Onin (od roku 1467) a že linii lze dobovými prameny dokládat teprve od Yoshidy Shigekaty (1463 až 1543) a jeho syna Shigemasy, jimž ji prý předal Heki Danjo Masatsugu, jehož historičnost někteří učenci zpochybňují.
Číst dál
Heibonsha uvádí, že luk a šíp byly hlavní zbraní do poloviny 16. století, kdy ztratily praktickou hodnotu kvůli rychlému rozšíření ručních palných zbraní, a že se luk od starověku uctíval jako posvátný nástroj. V době Edo se podle Nipponiky a Heibonshy kyudo spojilo se zenem a konfucianismem a cvičilo se jako cvičení těla a mysli, Heibonsha dodává, že název kyudo se ustálil teprve na počátku éry Showa. Zvláštní kapitolou doby Edo je toshiya, střelba podél ochozu chrámu Sanjusangendo v Kjótu, kterou Nipponica popisuje jako střelbu na délku 66 ken (asi 120 m) v prostoru širokém asi 2,2 m a vysokém asi 5 m, první doložený výkon klade Heibonsha do ledna 1606 a nepřekonaný rekord podle Nipponiky stanovil roku 1686 střelec z provincie Kii, který prostřelil 8133 šípů z 13053. Po restauraci Meiji podle Heibonshy lukostřelba oficiálně zmizela a pěstovala se jen mimo úřady, od založení Dainippon Butokukai v Kjótu roku 1895 se vrátila, ve školách se konala jako mimoškolní činnost a roku 1936 byla povolena jako řádný předmět. Studie Goka 2020 dokládá, že přejmenování školních kroužků z kyujutsu na kyudo začalo roku 1911, nabralo tempo roku 1919 a do roku 1932 bylo téměř úplné, v publikacích je přechod patrný od knihy z roku 1918 a po roce 1933 už autor slovo kyujutsu nenašel, důvodem byl důraz na duchovní stránku, na jejíž podobě se však střelci neshodli. Po druhé světové válce byl kyudo podle Heibonshy na čas zakázán, roku 1949 vznikla federace (Heibonsha a Britannica uvádějí Zen Nihon Kyudo Renmei, Nipponica Nihon Kyudo Renmei a dnešní název až od roku 1957, japonská Wikipedie uvádí, že nová Nihon Kyudo Renmei vznikla 3. dubna 1949, federace sama píše o 22. květnu 1949, a roku 1953 se stala nadací), od roku 1951 se kyudo smělo cvičit ve školách a od roku 1967 je řádným tělocvičným předmětem na středních školách. Japonská Wikipedie uvádí, že v srpnu 1953 vyšel první díl příručky Kyudo kyohon, který stanovil shaho hassetsu a obřadní zvyklosti převzal hlavně z Ogasawara-ryu. Nipponica dodává, že od čtyřicátých let éry Showa se vyrábějí luky ze skelných a uhlíkových vláken, že roku 1972 vznikla evropská federace kyuda a v květnu 2006 International Kyudo Federation.
Čím se liší
Rozdíly od sportovní lukostřelby (archery) popisuje japonská Wikipedie: úchop tětivy v archery vychází ze středomořského typu třemi prsty a v kyudu z mongolského typu, který potvrzuje Nipponica, šíp se v kyudu nasazuje na pravou stranu luku a luk nemá stabilizátor, mířidlo ani clicker, federace na stránce o výstroji zakazuje mířidlo i značku na luku. Green píše, že japonský střelec táhne tětivu k pravému rameni, ne k bradě, a proto jsou japonské šípy delší. Studie Goka 2025 dokládá, že po zařazení lukostřelby do olympijských her roku 1957 usilovala federace o účast kyuda na olympiádě 1964, mezi střelci se uznávalo, že přesnost kyuda je horší než u archery, uvažovalo se o úpravě vybavení i techniky a pravidla soutěže byla změněna. Japonská Wikipedie dodává, že federace roku 1958 vstoupila do mezinárodní lukostřelecké federace a roku 1968 přenechala členství japonské lukostřelecké federaci.
Číst dál
Japonská Wikipedie uvádí, že většina cvičících nepatří k žádné škole a cvičí podle způsobu federace, vedle toho existují Ogasawara-ryu, Heki-ryu, Honda-ryu, Yamato-ryu a Chikurin-ryu, Maypedia a Britannica jmenují jako hlavní školy Ogasawara-ryu (podle Maypedie obřady a jízdní střelba) a Heki-ryu (střelba). Yabusame a kasagake nazývá Maypedia zbytky starých soutěžních střeleb, zatímco pevnou vzdálenost 28 m dnešní střelnice označuje Yamada 2001 za pokračování pěší střelby. Od ostatních budo se podle Nipponiky liší tím, že není duelem s protivníkem, federace k tomu píše, že ve světě luku není nepřítel a nepřítelem je jen kolísající vlastní mysl.
Technika
Nipponica uvádí základní délku luku 7 shaku 3 sun (221 cm) a podle délky záběru střelce i luky o 2 sun delší (227 cm) a o 3 sun kratší (212 cm), luk tvoří pět různých křivek a úchop leží zhruba v jedné třetině od spodku, což podle Heibonshy zvyšuje odraz a chrání luk před zlomením. Sílu luku dnes udává pružinová váha při vytažení o 85 cm a značí se v kilogramech, dříve se podle Nipponiky udávala počtem lidí potřebných k napnutí. Pravidla Zen Nihon Kyudo Renmei požadují japonský luk standardně 221 cm s úchopem asi třetinu od konce a federace dodává, že na luku nesmí být mířidlo ani značka. Šíp se podle Nipponiky skládá z těla, per, hrotu a zářezu pro tětivu, tělo je z bambusu, dnes i z duralu nebo uhlíku, pera jsou hlavně orlí a jestřábí, dva šípy tvoří jednu ruku a často se používá sada čtyř nebo šesti, Heibonsha jmenuje první šíp haya a druhý otoya. Yugake je podle Nipponiky rukavice z jelenice navlékaná na pravou ruku k ochraně kořene palce, dělí se podle tvaru na mitsugake, yotsugake a morogake a úchop tětivy odpovídá mongolskému typu.
Číst dál
Osm stupňů shaho hassetsu uvádějí Nipponica, Daijisen, Britannica i federace shodně: ashibumi, dozukuri, yugamae, uchiokoshi, hikiwake, kai, hanare a zanshin, Nipponica dodává, že dnešní osmice vznikla v první polovině éry Showa přidáním zanshin k dřívějším sedmi cestám a že starší členění měla pět, sedm nebo dvanáct částí. Green jako osmý stupeň uvádí místo zanshin yudaoshi, návrat do postoje po výstřelu. Federace na své stránce o střelbě popisuje ashibumi jako rozkročení asi 60 stupňů podle délky záběru tak, aby špičky palců byly v přímce se středem terče, dozukuri jako položení luku na levé koleno a pravé ruky na pravý bok s těžištěm ve středu těla, yugamae jako položení pravé ruky na tětivu, úpravu levé ruky (tenouchi) a teprve potom pohled na terč (monomi), uchiokoshi jako zvednutí obou pěstí mírně nad linii čela a hikiwake jako tah přes polohu daisan rovnoměrně na obě strany. Kai je podle federace okamžik, kdy je tah dokončen a tělo s myslí jsou jedno, Nipponica k němu uvádí dotyk tětivy s hrudí (munazuru) a šípu s tváří (hozuke). Hanare je podle Nipponiky technicky nejobtížnější fáze a ideálem je reflex vzniklý nácvikem, zanshin je stav těla a mysli po výstřelu, který federace nazývá součtem výstřelu, po něm následuje yudaoshi. Federace zdůrazňuje, že osm pohybů má tvořit jediný souvislý sled bez přerušení.
Trénink
Zen Nihon Kyudo Renmei uvádí, že omezení věku ani pohlaví v zásadě nejsou, začátečníci začínají se slabým lukem a mohou používat výstroj dojo. Vhodná síla luku je podle federace obvykle polovina síly, kterou střelec zvládne zvednout do uchiokoshi, a na začátku asi třetina až čtvrtina. Před prvním stupněm se musí určit délka záběru podle délky paží střelce, k níž se z bezpečnostních důvodů přidá 5 až 6 cm. K nácviku slouží podle federace makiwara, pevně svázaný svazek slámy o průměru ideálně 45 až 54 cm, na který se střílí ze vzdálenosti jedné délky luku (asi 2 m), a gumový luk pro nácvik tvaru. Terč visí na náspu z hlíny a písku zvaném azuchi, který je podle Nipponiky široký na celou střelnici a má střechu proti dešti. Oděvem je podle pravidel federace kyudogi s hakamou a bílými tabi nebo japonský oděv, který zkušební řád vyžaduje od titulů kyoshi a renshi a od pátého dan výše.
Číst dál
Nipponica píše, že kvalita pohybu v kyudu závisí jen málo na věku, pohlaví, síle a postavě, že se z velmi statického pohybu žádá okamžitý dynamický pohyb, což vyžaduje klidnou mysl a přísné sebeovládání, a že dobrota či špatnost mysli a techniky střelce se přímo promítá do výsledku, proto se žádá sebereflexe, harmonie, sebeovládání a pokora. Green rozlišuje tři úrovně dovednosti: zásah terče, probodnutí terče jako nepřítele a stav, kdy střelec sjednotil mysl, tělo a luk, který označuje za pravý cíl kyuda.
Stupně a postup
Zen Nihon Kyudo Renmei uděluje podle svého zkušebního řádu pět stupňů kyu od pátého po první, deset stupňů dan od prvního po desátý a tři tituly renshi, kyoshi a hanshi. Renshi vyžaduje nejméně pátý dan, kyoshi titul renshi a hanshi titul kyoshi, titul hanshi a devátý a desátý dan se neudělují zkouškou, ale výběrem rady. Osmý a sedmý dan se rozhodují hodnocením střelby a esejí, šestý až první dan hodnocením střelby a písemnou zkouškou, kyu podle výsledku střelby, dan se získávají postupně po jednom stupni, kyu lze přeskočit. Do pátého dan včetně je nutná prodleva pět měsíců od předchozího stupně, od šestého dan jeden rok, na renshi jeden rok od pátého dan a na kyoshi dva roky od renshi nebo jeden rok od šestého dan, lhůty lze podle termínu zkoušky zkrátit.
Číst dál
Kritéria řádu znějí například u prvního dan, že tvar střelby a taihai odpovídají pravidlům a zásahy nejsou rozptýlené, u čtvrtého dan pevný tvar, klidné taihai, správný dech, ostré hanare a spolehlivé zásahy, u šestého dan vynikající tvar, technika a taihai, u osmého dan vyzrálé mistrovství. Sjednocená kritéria federace uvádějí u druhého dan, že se zásah nehodnotí, u třetího dan poněkud jistý zásah a u čtvrtého dan zásah v oblasti jistoty, u pátého dan se v taihai požaduje japonský oděv a předepsaná úprava oděvu při střelbě vsedě. Zkoušky pořádá federace jako ústřední (pro kyoshi a šestý až osmý dan), zahraniční, sdružené (do pátého dan) a místní (do čtvrtého dan, nejméně dvakrát ročně). Držitel titulu či stupně má podle řádu zachovávat důstojnost a při jednání, které ji hanobí, může být stupeň odebrán. Barevné pásky se podle anglické Wikipedie v kyudu nenosí a rok 1923, který uvádí pro zavedení stupňů organizací Dainippon Butokukai, se nám z pramenů federace nepodařilo ověřit, její zkušební řád datuje svůj vznik 25. září 1953.
Soutěže
Pravidla soutěží Zen Nihon Kyudo Renmei byla poprvé stanovena 1. září 1949 a naposledy revidována roku 2025. Disciplínami jsou kinteki a enteki, soutěží jednotlivci i družstva o třech a více střelcích. Kinteki se střílí z 28 m, zásadně vsedě, každý střelec má vlastní terč, na jednom stanovišti je nejvýše pět střelců, terč kasumi nebo hoshi má průměr 36 cm, případně hoshi 24 cm, střed terče je 27 cm nad podlahou a plocha je skloněna o 5 stupňů dozadu. Enteki se střílí z 60 m ve stoje na terč kasumi o průměru 100, 79 nebo 50 cm nebo na bodovací terč 100 cm, střed je 97 cm nad podlahou se sklonem 15 stupňů. Heibonsha uvádí u enteki také 50 m a Britannica zmiňuje i soutěž ve vzdálenosti dostřelu.
Číst dál
Výsledek se podle pravidel určuje počtem zásahů, body za místo zásahu na kruhovém terči nebo bodováním rozhodčích, kteří hodnotí střelbu celkově podle zvláštních kritérií včetně zásahu, metody lze kombinovat. Nipponica uvádí, že počet zásahů je nejběžnější, bodování rozhodčími se používá v kvalifikaci mistrovství Japonska a při shodě zásahů se někdy střílí znovu. U bodovacího terče enteki platí žlutá 10 bodů, červená 9, modrá 7, černá 5 a bílá 3 body. Zásah znamená, že hrot probodl plochu terče a zůstal uvnitř rámu, šíp, který klouže po zemi, odraz nebo šíp, který vypadl z tětivy po nasazení, jsou neplatné. Federace uvádí na rok 2026 mezi celostátními soutěžemi 77. Zen Nihon Kyudo Taikai v květnu, 77. mužské a 59. ženské mistrovství Japonska v září, 77. mistrovství v enteki v říjnu a 151. turnaj věnovaný svatyni Meiji jingu 3. listopadu, Britannica uvádí, že celojaponský turnaj se koná od roku 1950.
Dnes
Zen Nihon Kyudo Renmei (All Nippon Kyudo Federation) je veřejně prospěšná nadace s povolením od 1. listopadu 2011, sídlí v tokijském Shinjuku v budově Japan Sport Olympic Square a jejími členy jsou prefekturní federace. Podle svých stanov vychovává vedoucí, zvyšuje soutěžní úroveň, uděluje tituly a posuzuje stupně a šíří kyudo v Japonsku i v zahraničí, Nipponica uvádí školení trenérů, zkoušky na tituly a stupně a pořádání soutěží. Pro rok 2026 federace vypisuje řadu celostátních soutěží včetně mistrovství Japonska mužů a žen a mistrovství v enteki. Nipponica uvádí, že se kyudo šířilo po válce zejména v Evropě, roku 1972 vznikla evropská federace a v květnu 2006 International Kyudo Federation, která měla v lednu 2019 28 zemí a regionů, Heibonsha jmenuje větší počet cvičících v Německu, Itálii a Francii. Od roku 1967 je kyudo podle Nipponiky řádným tělocvičným předmětem japonských středních škol. Japonská Wikipedie uvádí, že většina cvičících nepatří k žádné škole a cvičí podle způsobu federace.
Zajímavosti
Kniha Eugena Herrigela Zen in der Kunst des Bogenschiessens (1948) se čte jako výklad japonské kultury, Yamada Shoji však ve dvou studiích (1999, 2001) ukazuje, jak vznikl mýtus o zenu v lukostřelbě: Herrigelův učitel Awa Kenzo (1880 až 1939) vytvářel vlastní nauku na základě mystického zážitku, sám zenovou zkušenost neměl, a ústřední záhadné epizody knihy se podle Yamady odehrály bez tlumočníka nebo přes záměrně volný překlad. Spojení kyuda se zenem se podle Yamady v Japonsku ujalo teprve po japonském překladu knihy roku 1956 a lidé, kteří cvičí kyudo jako součást zenového výcviku, jsou tam mimořádně vzácní, zatímco v průzkumu univerzity Tsukuba z roku 1983 uvedlo 61,1 % západoněmeckých cvičenců zájem o zen. Awa Kenzo podle Yamady cvičil nejdříve Heki-ryu větve Sekka a poté větve Chikurin u Hondy Toshizaneho, obě linie specializované na toshiya, a prý zasahoval terč téměř stokrát ze sta. Toshiya, střelba podél ochozu chrámu Sanjusangendo na délku 66 ken (asi 120 m), se podle Daijisenu stala v době Edo soutěží o rekordy počtu šípů, Nipponica uvádí seznam 41 střelců a nepřekonaný výkon z roku 1686, 8133 prostřelených šípů z 13053.
Styly a větve
Japonská jízdní lukostřelba: jezdec ve cvalu střílí na tři dřevěné terče podél dráhy. Dnes se koná hlavně jako šintoistický obřad, například v Tsurugaoka Hachimangu v Kamakuře.
Japonská jízdní lukostřelba na vzdálený terč, jedna ze tří středověkých disciplín střelby z koně. Terčem býval střelcův klobouk, později kožený kotouč, šíp má místo hrotu dutou hlavici.
Časté otázky
Jak dlouhý je japonský luk a proč má úchop dole?
Základní délka je podle Nipponiky a Zen Nihon Kyudo Renmei 7 shaku 3 sun (221 cm), podle délky záběru se používají i luky 227 a 212 cm. Úchop leží zhruba v jedné třetině od spodku, což podle Heibonshy zvyšuje odraz a chrání luk před zlomením, tato délka se podle ní ustálila už v období Nara.
Jaké stupně a tituly se v kyudu udělují?
Zen Nihon Kyudo Renmei uděluje pět stupňů kyu, deset stupňů dan a tituly renshi, kyoshi a hanshi. Dan se skládají postupně po jednom, kyu lze přeskočit, hanshi a devátý a desátý dan se udělují výběrem rady. Barevné pásky se podle anglické Wikipedie v kyudu nenosí.
Souvisí kyudo se zenem?
Prameny se rozcházejí. Nipponica a Heibonsha píší o spojení se zenem a konfucianismem v době Edo, Yamada 2001 však dokládá, že předválečné texty o lukostřelbě se o zenu téměř nezmiňují a že spojení se rozšířilo až po japonském překladu Herrigelovy knihy roku 1956.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.