Okinawské Kobudo

Základní informace

Mistři a osobnosti

Motokatsu Inoue

Země původuJaponsko

RegionAsie

Hlavní zaměřeníZbraně

Charakter a původ

Trénink

Pro koho

Organizace a soutěže

Z čeho se styl skládá

Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.

Katalogy a databáze pro Okinawské Kobudo

O bojovém umění Okinawské Kobudo

Okinawské kobudo je souhrnné označení okinawských bojových umění se zbraněmi. Green (Martial Arts of the World, 2001) uvádí, že slovo kobudo znamená stará bojová umění, ale obvykle se jím myslí výcvik se zbraněmi, který se učí jako doplněk karate nebo jako samostatný obor. Přehled sdružení ODKS, sestavený podle průzkumu prefekturní rady pro vzdělávání, ho popisuje jako tradiční bojové umění předávané od starých časů spolu s karate. Mezi zbraně patří podle ODKS bo, sai, nunchaku, tekko, tonfa, tinbe, dvojice srpů, veslo weku a suruchin. Prefektura Okinawa zapsala okinawské karate a kobujutsu 8. srpna 1997 jako prefekturní nehmotný kulturní statek. Ron Mottern v Greenově encyklopedii uvádí, že mezinárodní pozornost a prestiž získalo okinawské kobudo hlavně díky úsilí o zachování a šíření, které vyvinuli Matayoshi Shinko a Taira Shinken.

Historie

Prefekturní rada pro vzdělávání uvádí, že okinawské karate a kobujutsu podle předpokladu vznikly v době ryukyuského království z bojových umění přenesených z Číny a dochovaly se do dneška. ODKS vývoj osobitého okinawského kobudo spojuje s obdobím tří království, kdy spolu Nanzan, Hokuzan a Chuzan neustále válčily a rozvíjelo se stavění hradů a zbraně. Mottern píše, že výcvik se zbraněmi zavedlo v Kume třicet šest čínských rodin, které tam roku 1393 založily misi, a cituje tradici, podle níž se okinawský rokushaku bojutsu na Ryukyu znal až poté, co se ze studií v Satsumě vrátili Sakugawa Toudi a Koura Tsuken (1776–1882).

Čím se liší

ODKS uvádí, že sai na Okinawě podle tradice nosil ufuchiku, důstojník zhruba na úrovni policejního inspektora, a nižší strážníci chikusaji nosili hůl. Obojí sloužilo k ochraně krále, k usměrňování davů a k zatýkání. Podle ODKS se sai dostalo na Ryukyu z Indie přes Čínu a bylo kdysi buddhistickým obřadním předmětem. Kama je podle ODKS zbraň, kterou měl okinawský rolník nejblíž, a jediná sečná zbraň kobudo. Tekko podle ODKS vychází z druhu podkovy užívané v zemědělství a nunchaku se podle tradice odvozuje od části koňského postroje. Japonská Wikipedie upozorňuje, že ačkoli se o mnoha zbraních kobudo tvrdí, že se odvozují od nástrojů prostých lidí, cvičili je hlavně šlechtici ze Shuri a Nahy, ne prostí lidé, až na výjimky jako mistr hole z prostého lidu Chinen Shikiyanaka. Mottern odlišuje okinawské tance kumi se zbraněmi, předváděné pro zábavu a hodnocené podle krásy, od kata se zbraněmi, kde se zdůrazňuje bojový výklad bunkai.

Technika

ODKS uvádí jako zbraně okinawského kobudo bo, sai, nunchaku, tekko, tonfa, tinbe, dvojici srpů nicho-gama, veslo weku a suruchin. Okinawský bojutsu je podle ODKS směsí metod boje holí, které přišly ze severu, z jihu a které už na Okinawě byly. Kata nunchaku měla podle ODKS původně oslabit útok více útočníků a uklidnit nepřítele a ukázky kata nunchaku proto začínají krytem. Suruchin je provaz z palmových vláken s kameny nebo závažími na obou koncích, v krátké verzi asi dvě shaku a v dlouhé přes šest shaku. ODKS jmenuje 25 kata s holí, mezi nimi Tokumine no kon, Sakugawa no kon dai a sho, Shushi no kon dai a sho, Choun no kon a Kasshin bo, a 15 kata se sai, mezi nimi Chatan Yara no sai, Hamahiga no sai a Ufuchiku no sai. Pro ostatní zbraně uvádí jen několik kata, například Maezato no nunchaku, Hamahiga no tonfa, Maezato no tekko a Kanigawa no tinbe. Mottern dělí zbraně kobudo na vojenské, jako luky, katana, naginata a yari, a civilní, jako tinbe, kama, kuwa, sai, nunti, suruchin, tekko, tecchu, bo, eku, nunchaku, sansetsukon a tonfa. Pět hlavních zbraní používaných spolu s karate jsou podle něj rokushakubo, sai, tonfa, kama a nunchaku.

Trénink

Green uvádí, že kobudo se může učit jako doplněk osnovy karate, nebo jako samostatný obor bez souběžného výcviku forem holých rukou. Japonská Wikipedie dodává, že většina škol vedle zbraní předává i karate. Podle článku OKIC se před válkou bojutsu ve vesnicích cvičilo v noci v domech nebo v jeskyních.

Soutěže

Na první mezinárodní turnaj okinawského karate v srpnu 2018 natočil organizační výbor 28 kata s holí a 17 kata se sai jako oficiálně vybrané soutěžní kata, vedle 133 kata karate. Seznam kata s holí zahrnuje mimo jiné Ufugushiku nu kun, Choun nu kun, Shushi nu kun, Sakugawa nu kun a Kasshin bo, seznam kata se sai mimo jiné Chatan Yara nu sai, Hamahiga nu sai, Nicho sai a Sancho sai.

Dnes

Prefektura Okinawa zapsala okinawské karate a kobujutsu 8. srpna 1997 jako prefekturní nehmotný kulturní statek a zároveň uznala tři držitele. Do května 2020 bylo uznáno celkem 14 držitelů, z nichž 10 zemřelo, a 19. května 2020 přibylo šest dalších. V dubnu 2026 doporučila prefekturní rada pro kulturní statky 16 dalších držitelů, z toho jednoho za kobujutsu, takže po zveřejnění bude držitelů celkem 23. Na ukázce ke Dni karate 25. října 2023 v Okinawa Karate Kaikan vystoupili podle listu Ryukyu Shimpo dva držitelé za kobudo, mimo jiné Iha Kotaro s kata Shirotaru no kon.

Zajímavosti

Podle letopisů obce Maekawa, které cituje OKIC, poslala prefektura do Maekawy učitele bojutsu ze Shuri známého jako Bo Ufugusuku, který čtrnáct dní po tři hodiny denně učil Suji nu kun. Před válkou se bojutsu předváděl na vesnických slavnostech. Studie, jejímž autorem je Abe Akiyuki (2023), ukazuje, že na okinawském venkově ve dvacátých letech 20. století předváděly spolky mládeže na slavnosti měsíce v noci 15. srpna veřejně tanec s holí bo odori spolu s karate, gekken a jukendo. Encyklopedie Heibonsha uvádí, že bojutsu, kterému se říká maabo nebo kumibo, předvádějí na slavnostech po celé Okinawě dvojice mužů s holemi.

Styly a větve

Časté otázky

Podobné styly

Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.