Okinawské Kobudo
沖縄古武道Soubor okinawských zbraňových škol vedle beze zbraní cvičeného ti, ze kterého vzešlo karate. Nejčastější zbraně jsou bó, sai, tonfa a nunčaku.
Základní informace
JaponskoCharakter a původ
Trénink
Pro koho
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
Katalogy a databáze pro Okinawské Kobudo
O bojovém umění Okinawské Kobudo
Okinawské kobudó je soubor škol práce se zbraněmi, které se na Rjúkjú cvičily souběžně s beze zbraně vedeným ti, z něhož vzniklo karate. Nejde o jeden styl, ale o několik linií s vlastními sestavami a vlastním pojetím téže zbraně. Nejčastější zbraně jsou bó (dlouhá hůl), sai (kovová vidlice), tonfa, nunčaku, kama (srp), tekkó, timbe s rocchinem (štít a krátké kopí) a surudžin (řetěz se závažím). U pobřežních škol se přidává eku, veslo. Populární vysvětlení, že jde o zemědělské nářadí přetvořené rolníky po zákazu zbraní, je jen zčásti pravdivé. Sai je doložené jako výbava úředníků a strážců pořádku, tonfa i bó mají obdoby v Číně a jihovýchodní Asii a řada sestav nese jména šlechticů a královských úředníků, ne rolníků. Zákazy nošení zbraní na Rjúkjú skutečně platily, ale cvičení bylo spíš záležitostí vyšší vrstvy než vesnice. Ve 20. století systematizovali roztroušené linie zejména Taira Šinken, který založil společnost pro zachování rjúkjúského kobudó a sebral přes čtyřicet sestav, a Matajoši Šinpó se školou Matajoši kobudó. Samostatnou linií pro práci s holí je Jamanni-rjú. Většina karatistů dnes cvičí kobudó jako doplněk k prázdné ruce.
Styly a větve
Okinawská linie kobudó s nejširším arzenálem — pracuje asi s dvaceti zbraněmi. Otec je nasbíral, syn z nich sestavil systém.
Hlavní tradiční okinawská linie Kobudo systematizovaná mistrem Tairou Shinkenem.
Okinawská škola boje holí, kterou poznáte podle pružného, švihem vedeného pohybu tyče místo pevných krytů.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.