Kalaripayattu
കളരിപ്പയറ്റ്Tradiční bojové umění Keraly s kořeny nejméně ve dvanáctém století. Učí cvičení těla, dřevěné a kovové zbraně a znalost zranitelných míst marmmam.
Základní informace
IndieCharakter a původ
Trénink
Pro koho
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
Katalogy a databáze pro Kalaripayattu
O bojovém umění Kalaripayattu
Kalaripayattu je tradiční bojové umění indického státu Kerala. Název složený ze slov kalari, místo výcviku, a payattu, cvičení, se podle Phillipa Zarrilliho, autora hesla v Greenově encyklopedii bojových umění, začal pro keralské umění užívat až ve dvacátém století. Formy, které se cvičí dnes, sahají podle něj nejméně do dvanáctého století a mají kořeny v tamilské i dhanurvédské válečnické tradici. Zarrilli ho označuje za nejúplnější dochovanou bojovou tradici jižní Asie. Tradice připisuje založení prvního kalari válečníkovi a mudrci Parasuramovi, zakladateli Keraly.
Číst dál
Od dvanáctého století do nástupu britské vlády roku 1792 bylo umění spojeno hlavně s nairskými rodinami, které sloužily jako vojáci a ošetřovatelé místních vládců. Cvičili ho ale i někteří bráhmani, příslušníci kasty Ilava, křesťané a súfijští muslimové. Za britské vlády upadalo kvůli střelným zbraním a evropským institucím a přežilo jen u několika mistrů, hlavně na severu Keraly. Široká veřejnost si ho poprvé všimla ve dvacátých letech dvacátého století, roku 1958 vznikla Keralská asociace kalaripayattu při státní sportovní radě a od sedmdesátých let se umění rozšířilo po Indii i ve světě. Výcvik vede mistr zvaný gurukkal nebo asan v kalari, tradičně jámě vyhloubené v zemi se střechou z kokosových listů, která se považuje za chrám. Začíná se cvičením těla, pózami pojmenovanými podle zvířat, kroky, kopy a skoky, potom přicházejí dřevěné zbraně a po několika letech kovové, mimo jiné dýka, kopí, meč se štítem a pružný meč urumi. Všechny zbraně učí útok na zranitelná místa těla, marmmam, která mistři znají i ze své léčitelské praxe. Asociace pořádá od roku 1958 okresní a státní soutěže ve formách a indické ministerstvo sportu zařadilo kalaripayattu v prosinci 2020 do her Khelo India Youth Games.
Historie
Phillip Zarrilli v Greenově encyklopedii Martial Arts of the World píše, že kalaripayattu se v dnešních formách cvičí nejméně od dvanáctého století a má kořeny v tamilské i dhanurvédské válečnické tradici. Cvičilo se na celém malajálamsky mluvícím jihozápadním pobřeží Indie, tedy v dnešní Kerale a v přilehlých částech okresu Coorg v Karnátace, a podle Zarrilliho měla každá vesnice svůj kalari s mistrem. Ústní i písemná tradice připisuje založení prvního kalari a rodových linií učitelů válečníkovi a mudrci Parasuramovi, zakladateli Keraly.
Číst dál
Mezi dvanáctým stoletím a nástupem britské vlády roku 1792 bylo umění spojeno hlavně s podskupinami hinduistických Nairů, kteří sloužili jako vojáci a ošetřovatelé představeným vesnic, správcům okresů a místním rádžům. Cvičili ho ale i někteří bráhmani, část kasty Ilava s titulem chekor, někteří křesťané a súfijští muslimové. V některých nairských a ilavských rodinách se cvičily i dívky, a to do dospívání, a podle severních balad dosáhly některé žákyně slavných mistrů vysokého mistrovství. Někteří ilavští bojovníci vedli souboje na život a na smrt, ankam, jimiž se řešily spory mezi rozvětvenými rodinami vyšších kast. Na slavnosti Mamakam, která se konala až do roku 1766, útočili bojovníci z Valluvanadu zavázaní k smrti na vojsko zamorina z Calicutu. Za britské vlády umění upadalo kvůli střelným zbraním a policii, armádě a institucím evropského typu a přežilo jen u několika mistrů v roztroušených oblastech Keraly, hlavně na severu. Anglická Wikipedie uvádí, že Britové kalaripayattu roku 1804 zakázali, Zarrilli o zákazu nepíše. Široká veřejnost si umění poprvé všimla ve dvacátých letech dvacátého století v rámci znovuobjevování domácích umění. Roku 1958, dva roky po vzniku jednotného státu Kerala, vznikla pod vedením Govindankuttyho Nayara Keralská asociace kalaripayattu jako jeden ze sedmnácti členů Keralské státní sportovní rady. Zarrilli jednou píše, že začínala s patnácti členskými kalari, jinde se sedmnácti. Ještě v sedmdesátých letech bylo umění podle něj širší veřejnosti málo známé, od té doby se rozšířilo po Kerale, Indii i ve světě.
Čím se liší
Historicky existovalo podle Zarrilliho mnoho stylů a linií kalaripayattu, mimo jiné Arappukai, Pillatanni, Vatten Tirippu a Dronamballi Sampradayam, a několik z nich bylo potlačeno nebo zaniklo, hlavně v devatenáctém století na jihu Keraly. Keralská asociace kalaripayattu dnes oficiálně uznává tři styly podle přibližné oblasti původu: severní, střední a jižní. Severním stylem se po roce 1958 začalo nazývat samotné kalaripayattu, protože se dochovalo hlavně ve střední a severní Kerale. Jižním stylem se naopak začaly nazývat tamilské formy, kterým se říká také varma ati nebo adi murai. Zarrilli je popisuje zvlášť, protože se jejich mýtus o původu i techniky od vlastního kalaripayattu dost liší.
Technika
Zarrilli popisuje tradiční praxi jako spojení tří pojetí těla: tekutého těla tělesných šťáv, s nímž pracuje ájurvéda, těla kostí, svalů a zranitelných míst marmmam a jemného vnitřního těla jógy, v němž se probouzí kundaliní šakti. Základních póz bývá osm a nesou jména dynamických zvířat, například koně, páva, hada a lva, v jiném místě Zarrilli jmenuje slona, koně a lva. Zbraně přicházejí podle pořadí. Nejdřív dřevěné: dlouhá hůl, krátká hůl a zahnutá hůl otta, přes kterou se učí i boj beze zbraně. Po několika letech kovové bojové zbraně: dýka, kopí, palcát, meč se štítem, dvousečný meč proti meči, kopí proti meči se štítem a pružný meč urumi. Luk a šíp se podle Zarrilliho cvičil v dávné minulosti, ale z tradice kalaripayattu se vytratil. Všechny zbraně učí útok na zranitelná místa těla a jejich obranu. Boj beze zbraně, verumkai, se učí buď přes ottu, nebo zvláštními technikami v pokročilém výcviku. Marmmam jsou podle Zarrilliho místa těla tak zranitelná, že útok na ně může v některých případech přivodit okamžitou smrt. Mistr se je učí, aby na ně mohl zaútočit, aby po zranění dokázal poskytnout protiopatření a aby se jim vyhnul při léčebné masáži.
Trénink
Výcvik podle Zarrilliho tradičně začínal v sedmi letech ve zvlášť postaveném kalari, ideálně v jámě vyhloubené v zemi se střechou z pleteného kokosového listí. Kalari se považuje za chrám a v hinduistických kalari je přítomno a denně uctíváno sedm až dvacet jedna božstev, alespoň během výcvikové sezóny. Přípravný výcvik probíhal v chladném období monzunu od června do září a jeho součástí byla důkladná masáž celého těla, kterou mistr prováděl chodidly a přidržoval se přitom provazů zavěšených ze stropu. K pravidlům patřilo nespat přes den, zdržet se pohlavního styku v období intenzivní masáže, nebdít v noci a jíst mléko a přepuštěné máslo.
Číst dál
Cvičení těla, meippayattu, spojuje pózy připomínající jógové ásany, kroky, kopy, skoky, otočky a pohyby paží do stále rychlejších sledů, které cvičenec předvádí tam a zpět napříč kalari. Jemnější praxe zahrnuje vratam, sezení v kočičí póze tváří k ochrannému božstvu, při němž cvičenec s hlubokým dechem opakuje povely cvičebního sledu, a mantry, které mistr předává jen nejpokročilejším žákům. Gitanjali Kolanad v recenzovaném časopise Martial Arts Studies (2022) popisuje vanakkam, obřadní pozdrav v různých fázích učení a cvičení. Každá zbraň má vlastní vanakkam a v hinduistických, muslimských a křesťanských kalari se liší. George Pati (Contemporary South Asia, 2010) píše, že kalari předává celý soubor keralského vědění a že se mu dnes často říká jen centrum kulturních představení.
Stupně a postup
Učitel se nazývá gurukkal, uctivá množná forma slova guru, nebo asan. Některé rodové linie mistrů nesou tituly Panikkar nebo Kurup, které jim udělil místní vládce. Podle Zarrilliho má žák vzít do ruky první zbraň, teprve až je připraven tělesně, duchovně i eticky. Nejdřív se učí dřevěné zbraně, nejprve dlouhou hůl, pak krátkou hůl a nakonec zahnutou hůl ottu, a teprve po několika letech kovové bojové zbraně. Mantry dostávají jen nejpokročilejší žáci. Turistický web vlády Keraly dělí výcvik na čtyři obory: meythari, cvičení těla, kolthari, dřevěné zbraně, angathari, kovové zbraně, a verumkai, boj beze zbraně, a uvádí, že zvládnutí všech technik trvá nejméně pět let. Zarrilli pořadí tělo, dřevo a kov potvrzuje, boj beze zbraně se ale podle něj učí buď přes ottu, nebo jako součást pokročilého výcviku.
Soutěže
Keralská asociace kalaripayattu si podle Zarrilliho od roku 1958 klade za cíl umění podporovat a řídit, pořádá každoroční okresní a státní mistrovství, stanoví pravidla pro cvičení a stavbu kalari a akredituje členské kalari. Na soutěžích předvádějí žáci severního i jižního stylu formy, sólově nebo ve dvojici se zbraněmi, hodnotí je porota mistrů, která uděluje diplomy a trofeje a v každém ze dvou stylů vyhlašuje celkového vítěze. Indické ministerstvo mládeže a sportu schválilo 20. prosince 2020 zařazení kalaripayattu, gatky, thang-ta a mallakhambu do her Khelo India Youth Games 2021 v Haryáně. Podle odpovědi ministra v dolní komoře parlamentu z července 2022 bylo kalaripayattu součástí třetího ročníku her v Panchkule a patří mezi domácí sporty, které program Khelo India podporuje granty na sportoviště, vybavení, trenéry a stipendia. Keralský deník Kerala Kaumudi uvádí, že na Národních hrách 2015 v Kerale bylo kalaripayattu ukázkovou disciplínou a v roce 2023 bylo uznáno jako soutěžní disciplína Národních her.
Dnes
Mistři kalaripayattu dodnes poskytují tradiční ájurvédské fyzické terapie a masáže při svalových potížích a napravují zlomeniny. V osmdesátých letech využil umění divadelní režisér Kavalam Narayana Panikkar k výcviku svého souboru Sopanam a hojně z něj čerpaly choreografky Chandralekha z Madrásu a Daksha Seth. Zarrilli píše, že zájem o umění v osmdesátých a devadesátých letech znovu vzrostl, ale že tradiční praxe může mladým lidem, kteří chtějí rychlé výsledky, připadat ve srovnání s karate a kung-fu zastaralá. Ian McDonald (Contributions to Indian Sociology, 2007) tvrdí, že globalizace přetváří dříve celistvé kalaripayattu na tělesnou praxi, na jevištní umění a na soutěžní sport. Podle článku Ashithy Mandakathingal (Women's Studies, 2020) dostala na konci roku 2017 státní vyznamenání Padma Shri Meenakshi ze severní Keraly za celoživotní praxi kalaripayattu. Indické ministerstvo mládeže a sportu natočilo o kalaripayattu a dalších domácích sportech dokument a deník Kerala Kaumudi uvádí, že Indická federace kalaripayattu (Indian Kalaripayattu Federation) získala celostátní uznání v roce 2015.
Zajímavosti
Ideální stav cvičence vystihuje podle Zarrilliho malajálamské rčení, že se tělo stává samým okem. Stejná slova nese i název jeho monografie o kalaripayattu, kterou vydalo Oxford University Press roku 1998. Představa zranitelných míst je podle Zarrilliho velmi stará. Sanskrtský lékařský spis Sušruty z druhého století našeho letopočtu vymezil 107 takových míst jako pomůcku pro chirurgické zákroky a už v Rgvédu porazil bůh Indra démona Vrtru útokem na jeho zranitelné místo. Kalaripayattu přímo ovlivnilo obřadní tanec teyyam ze severní Keraly, taneční drama kathakali a křesťanské taneční drama cavittu natakam, která jeho techniky převzala pro jevištní boj. Křesťanský mistr Thomas T. Tuttothu Gurukkal odvozuje rodovou tradici od Thomy Panikkara, velitele křesťanských vojáků rádži z Champakasserry do jeho pádu roku 1754.
Styly a větve
Severní styl kalaripayattu. Podle Zarrilliho se tak po roce 1958 začalo říkat samotnému keralskému umění na rozdíl od tamilských forem jižního stylu.
Střední styl kalaripayattu, jeden ze tří stylů uznaných keralskou asociací. Podle Zarrilliho přidává techniky v kresbě z rýžové mouky a kroky v pěti kruzích.
Jižní styl kalaripayattu, pod tímto názvem od roku 1958 tamilské umění varma ati. Začíná rovnou útoky a obranou zranitelných míst, bez přípravných cvičení těla.
Časté otázky
Co znamená slovo kalaripayattu?
Slovo vzniklo z malajálamských slov kalari, místo výcviku, a payattu, cvičení. Podle Phillipa Zarrilliho se pro keralské bojové umění začalo užívat až ve dvacátém století.
Pořádají se v kalaripayattu soutěže?
Ano. Keralská asociace kalaripayattu pořádá od roku 1958 okresní a státní mistrovství ve formách a od roku 2021 je kalaripayattu součástí her Khelo India Youth Games.
Jaké zbraně se v kalaripayattu cvičí?
Nejdřív dřevěné, dlouhá a krátká hůl a zahnutá hůl otta, později kovové, mimo jiné dýka, kopí, palcát, meč se štítem a pružný meč urumi. Luk se podle Zarrilliho z tradice vytratil.
Co jsou marmmam?
Zranitelná místa těla, jejichž zasažení může podle Zarrilliho v některých případech přivodit okamžitou smrt. Mistři je znají kvůli útoku, kvůli ošetření po zranění i kvůli léčebné masáži.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.