Thekkan Kalaripayattu (Jižní styl)
Jižní styl kalaripayattu, pod tímto názvem od roku 1958 tamilské umění varma ati. Začíná rovnou útoky a obranou zranitelných míst, bez přípravných cvičení těla.
Základní informace
IndieCharakter a původ
Trénink
Pro koho
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
Katalogy a databáze pro Thekkan Kalaripayattu (Jižní styl)
O bojovém umění Thekkan Kalaripayattu (Jižní styl)
Jižním stylem kalaripayattu se podle Phillipa Zarrilliho v Greenově encyklopedii bojových umění od roku 1958 nazývá tamilské umění varma ati, známé také jako adi murai. Pod tímto názvem ho mohla uznat Keralská státní sportovní rada v rámci nové Keralské asociace kalaripayattu, techniky, pravidla, soutěžní disciplíny i místa výcviku ale byly uznány jako odlišné od kalaripayattu. Varma ati, v tamilštině doslova zasahování zranitelných míst, se cvičí v oblasti jižního Travankóru a v okrese Kanyakumari na jihu Tamilnádu, tradičně u některých Sambavarů a hlavně u Nadarů. Svůj původ připisuje mudrci Agasthyovi, ne Parasuramovi jako kalaripayattu.
Číst dál
Zarrilli v časopise Journal of Asian Martial Arts (1992) píše, že kalaripayattu staré jižní Keraly a okresu Kanyakumari se od tamilských umění stalo téměř nerozlišitelným a že mnoho cvičenců i novinářů užívá názvy jižní kalaripayattu a varma ati zaměnitelně. Sám je ale považuje za blízce příbuzné, avšak odlišné systémy. Anglická Wikipedie naopak popisuje jižní styl jako severní styl ovlivněný varma ati. Na rozdíl od kalaripayattu nemá varma ati přípravná cvičení těla. Žák se od první lekce učí útoky a obrany zaměřené na zranitelná místa, tamilsky varmam, a cvičí se venku nebo v nezastřešených ohradách z palmového listí. Základem jsou tři sady kroků, otta cuvatu, kuttu cuvatu a vatta cuvatu, a někteří mistři učí i boj s dlouhou holí, krátkými holemi a zbraněmi. Mistři, nazývaní asan, ošetřují zranění podle tamilské medicíny siddha. Roku 2012 sestavily asociace a státní sportovní rada pro školy smíšenou osnovu ze severního a jižního stylu.
Historie
Phillip Zarrilli v Greenově encyklopedii Martial Arts of the World popisuje varma ati jako bojový systém, který se cvičí v oblasti jižního Travankóru v Kerale a v okrese Kanyakumari na jihu Tamilnádu. Tamilský název znamená doslova zasahování zranitelných míst, umění se nazývá také ati murai, ati tata a chinna ati. Tradičně ho cvičí někteří Sambavarové a hlavně Nadarové, kteří se hlásí ke starobylému válečnickému dědictví. Původ se připisuje mudrci Agasthyovi. Greenova chronologie klade vznik tamilského bojového umění, kterému se v Travankóru říká varma ati, do doby kolem roku 1100.
Číst dál
Roku 1958, kdy vznikla Keralská asociace kalaripayattu, začalo se varma ati říkat jižní styl kalaripayattu, aby ho mohla oficiálně uznat Keralská státní sportovní rada. Ve stejné asociaci ale byly jeho techniky, pravidla, soutěžní disciplíny i místa výcviku uznány jako odlišné od kalaripayattu. Zarrilli považuje za pravděpodobné, že varma ati Nadarů a Sambavarů bylo blízce příbuzné stylům kalaripayattu, které cvičili Nairové ve starém Travankóru, protože jde o hraniční oblast, kde se tamilská a malajálamská kultura prolínají. Za posledních třicet let před vydáním encyklopedie se podle něj míšení stylů a technik obou umění zvětšovalo úměrně tomu, jak rostla pohyblivost lidí. V časopise Journal of Asian Martial Arts (1992) dodává, že přesný vztah mezi tamilskými uměními a starým jižním kalaripayattu určí jen podrobný historický, jazykovědný, sociologický a technický výzkum.
Čím se liší
Zarrilli píše, že jižní styl je lepší popisovat zvlášť, protože jeho mýtus o původu i způsob cvičení se od kalaripayattu liší natolik, i když jsou zjevně příbuzné. Severní kalaripayattu se hlásí k Parasuramovi, varma ati k mudrci Agasthyovi, jehož jméno podle Zarrilliho přijalo více siddhů. Severní styl se cvičí v budově kalari v jámě, varma ati venku. Severní styl se opírá o ájurvédu, varma ati o dravidskou medicínu siddha, podle které mistři masírují, léčí a napravují kosti. Zatímco Sušrutův lékařský spis uvádí 107 zranitelných míst, tradice varma ati zná 108 jejich jmen. Spisy kalaripayattu o zranitelných místech jsou podle Zarrilliho střízlivé popisné příručky, kdežto texty mistrů varma ati jsou silně básnické tamilské verše, které se tradičně zpívaly a učily verš po verši. Zarrilli v Journal of Asian Martial Arts (1992) uzavírá, že jižní styly Keraly byly historicky pravděpodobně smíšené, kdežto styly Malabáru se od tamilských dost lišily.
Technika
Varma ati podle Zarrilliho zdůrazňuje boj beze zbraně od první lekce a první kroky hned spojuje s útoky a obranami zaměřenými na zranitelná místa, tamilsky varmam, malajálamsky marmam. Základní kroky a pohyby těla naučené pro sebeobranu jsou základem zacházení se všemi zbraněmi. Někteří cvičenci zahrnují boj s holí, zvlášť s dlouhou holí, a někteří mistři učí i krátké hole a neobvyklou zbraň z dvojice jeleních parohů.
Číst dál
Varma ati má tři sady základních technik: otta cuvatu, kuttu cuvatu a vatta cuvatu. Všechny zdůrazňují ovládání dolní poloviny těla a útoky na zranitelná místa a jejich obranu rukama, pažemi a lokty. Výcvik začíná pozdravnými kroky, vandana cuvatu, pozdravem do čtyř světových stran, při němž jedna noha, obvykle levá, zůstává na místě, zakončeným pozdravem mistrovi. V otta cuvatu stojí jedna noha na místě a druhá se pohybuje do čtyř směrů, takže cvičenec nejdřív kryje nebo uhýbá a teprve potom vstupuje do protiútoku. Většina mistrů učí dvanáct základních sledů otta cuvatu, vatta cuvatu mají šest až dvanáct sledů a umožňují přímý protiútok a kuttu cuvatu jsou kombinované kroky oběma nohama. Cvičenci varma ati se podle Zarrilliho obvykle shodují, že mudrc Agasthya určil 108 jmen zranitelných míst, z nichž 96 patří méně závažným a 12 smrtelně nebezpečným místům. Protože některá místa jsou párová, může jich být víc. Hlavní technika oživení používá jednu z dvanácti až šestnácti metod masáže a podráždění oživovacích míst.
Trénink
Varma ati se podle Zarrilliho cvičí venku nebo v nezastřešených ohradách z palmového listí. Na rozdíl od kalaripayattu nemá přípravná cvičení těla a žák je hned zasvěcen do ostrých sad útoků a obran. Praxi podle Zarrilliho obklopuje mnohem méně ustálený obřad, hlavně púdža, a tělo se před výcvikem denně nemaže olejem. V hesle o Indii Zarrilli uvádí pět hlavních způsobů sebeobrany, které se žáci tamilských forem učí: kroky kuttacuvat a ottacuvat, boj beze zbraně kaipor, boj s holí kuruvatippayattu, boj s krátkou holí netuvatippayattu a nůž proti prázdné ruce kattivela. Anglická Wikipedie uvádí, že výcvik jižního stylu začíná kroky, pokračuje cvičením ve dvojici s předem danými technikami a se zbraněmi od malé hole a znalost zranitelných míst se učí, jen když to gurukkal uzná za vhodné.
Stupně a postup
Mistři varma ati se nazývají asan. Za mistra zranitelných míst se podle Zarrilliho tradičně mohl považovat jen ten, kdo dosáhl naplnění jako siddhský jogín, a tamilské verše o zranitelných místech se učily verš po verši jako skryté vědění v rámci tamilské tradice siddha.
Soutěže
Na každoročních okresních a státních soutěžích Keralské asociace kalaripayattu předvádějí žáci severního i jižního stylu podle Zarrilliho formy, sólově nebo ve dvojici se zbraněmi, a porota mistrů vyhlašuje celkového vítěze zvlášť v každém ze dvou stylů. Soutěžní disciplíny varma ati byly v asociaci uznány jako odlišné od kalaripayattu.
Dnes
Po rozhodnutí z roku 2010 zařadit kalaripayattu do školní výuky sestavily Keralská asociace kalaripayattu a Keralská státní sportovní rada smíšenou osnovu, která spojuje jižní a severní styl. Podle deníku The New Indian Express z roku 2012 z jižního stylu převzala kroky chuvadukal, postoje vadiv, páky a chvaty a základní obranné pohyby, ze severního stylu cvičení těla meypayattu a boj beze zbraně verum kai payattu. Týž deník popsal oba styly jako dvě rovnoběžky, které se nikdy nesetkají, a mistr Sudhakaran Gurukal z kalari C V N namítl, že kalaripayattu je jednotné a styly jsou jen trik. Znalost zranitelných míst zůstává podle Zarrilliho u dnešních cvičenců varma ati i kalaripayattu velmi tajnou a spornou otázkou. Anglická Wikipedie uvádí, že jižní styl se v Kerale cvičí méně než severní, hlavně na jihu Keraly a u Kanyakumari.
Zajímavosti
Spis Varma Cuttiram v rukopisné knihovně Madráské univerzity má podle Zarrilliho 146 veršů, kdežto Varma ati Morivu Cara Cuttiram má přes 1 000 veršů s názvem a polohou každého zranitelného místa, příznaky zranění a způsoby oživení. Greenova encyklopedie převypráví příběh ze života Chattambiho Swamigala (1853 až 1924), učence a světce z jižní Keraly pokládaného za mistra zranitelných míst. Podle vyprávění porazil v Edappali opilé mladíky dotykem hole a druhý den je oživil. Podle disertace Raje z roku 1977, kterou Zarrilli cituje, se tomuto umění v oblastech Madurai, Tanjore, Tuticorin, Tirunelveli a Nagerkoil říká také silambam a blízkou tradicí je kuthu varisai z Tanjore.
Časté otázky
Je jižní styl kalaripayattu totéž co varma ati?
Podle Phillipa Zarrilliho se tamilskému umění varma ati od roku 1958 v Kerale říká jižní styl kalaripayattu, sám je ale považuje za blízce příbuzný, avšak odlišný systém.
Ke komu se jižní styl hlásí jako k zakladateli?
K mudrci Agasthyovi, kdežto severní kalaripayattu k Parasuramovi.
Kolik zranitelných míst zná varma ati?
Podle Zarrilliho se cvičenci obvykle shodují na 108 jménech zranitelných míst, která určil mudrc Agasthya: 96 méně závažných a 12 smrtelně nebezpečných.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.