Bataireacht (Irský boj s holí)
Souhrnné jméno pro irský boj s holí, nejlépe doložený u hromadných rvaček faction fights v 19. století. Dnes žijí dvě známé rodinné linie a rekonstrukce.
Základní informace
IrskoCharakter a původ
Trénink
Pro koho
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
Katalogy a databáze pro Bataireacht (Irský boj s holí)
O bojovém umění Bataireacht (Irský boj s holí)
Bataireacht je souhrnné jméno pro irský boj s holí, ne jedna škola. Národní muzeum Irska ho používá jako obecné označení, ve slovníku Ó Dónaill ale heslo není a Green v knize Martial Arts of the World ho nezná. Irština zná i výraz boiscín, který podle Greena označoval boj rukama i šerm s holí. Hůl se podle Greena jmenovala bata a měla délku vycházkové hole, někdy ji doplňovala kratší hůl v druhé ruce. Slovo shillelagh podle něj původně označovalo druh dubového dřeva vyváženého do Evropy. Nejlépe doloženou podobou jsou podle Greena faction fights devatenáctého století, hromadné rvačky, kterých se účastnilo až tisíc mužů a které měly rituální výzvy. Národní muzeum Irska je popisuje jako fenomén osmnáctého a devatenáctého století, odehrávající se na jarmarcích, trzích, pohřbech, dostizích a poutích, hlavně v Munsteru. Roberts (1983) píše, že tradiční faction fights byly ritualizované, poměrně zdrženlivé a vedené holemi. Podle muzea do roku 1839 prakticky ustaly. Dnes se podle pramenů zachovaly dvě známé rodinné linie. Doyleovská přežila v Newfoundlandu pod jménem Rince an Bhata Uisce Bheatha a antrimskou udržovala podle praktika Maxima Chouinarda rodina Ramseyů v Severním Irsku. Vedle nich existují rekonstrukce podle dobových příruček.
Historie
Hole, shillelagh a dlouhé hole byly podle Greena v Irsku běžné, protože britská správa omezovala obyvatelům přístup ke zbraním. Irští šermířští mistři se podle něj obvykle cvičili s holemi místo mečů, protože britské zákony katolickým Irům vlastnit meč zakazovaly. Britské noviny začaly kolem roku 1805 psát o faction fights, které se podle Greena konaly na irských jarmarcích a dostizích od třicátých let osmnáctého století. Faction fights se podle něj považovaly za drsné, ale dobromyslné měření dovednosti, i když je úřady neschvalovaly.
Číst dál
Roberts v knize Irish Peasants (University of Wisconsin Press 1983) popisuje, že roku 1806 vypukl ve východním Munsteru spor dvou velkých seskupení, Caravats a Shanavests. Na rozdíl od tradičních faction fights šlo podle něj o bezohledné rvačky se střelnými zbraněmi a častými mrtvými, které v letech 1806 až 1811 zasáhly jedenáct hrabství. Caravats byli podle Robertse hlavně organizací whiteboyů a Shanavests protiwhiteboyským hnutím střední třídy. Národní muzeum Irska uvádí, že roku 1834 si srážka rodů Lalorů a Coleenů na pláži Ballyeagh v hrabství Kerry vyžádala 35 mrtvých. Úřady podle muzea většinou jen přihlížely a policie zatýkala až po boji. Owens (Irish Historical Studies, 1997) píše, že roku 1828 skončily spory frakcí v jihozápadním Irsku poté, co se na ně obrátil O'Connell a Katolická asociace, a dvě tipperarské frakce se v červenci 1828 rituálně usmířily v Dromin.
Čím se liší
Allanson-Winn vidí v shillelagh spojnici mezi obyčejnou vycházkovou holí a mohutnou dlouhou holí quarterstaff. Proti šermíři s mečem podle něj Irovi chybí dosah a bodání hrotem. Green srovnává irské držení delší hole s technikou coulé v bâtonu. V antrimské linii se podle Chouinarda (2015) úchop mění podle vzdálenosti: na blízkou vzdálenost se hůl drží obouruč uprostřed, na střední vzdálenost jednou rukou a proti více soupeřům obouruč za konec. Doyleovská linie vede boj hlavně obouruč na blízkou vzdálenost. Rekonstrukce vycházejí z dobových příruček, podle Chouinarda hlavně z Allansona-Winna (1890) a Walkera (1840), jehož styl je zvláštní tím, že většinu krytů vede spodním koncem hole.
Technika
Delší hůl se podle Greena držela uprostřed, takže dolní polovina ležela podél předloktí a chránila ho, a údery se vedly hlavou hole. Kratší hůl sloužila ke krytí. Allanson-Winn v příručce Broad-Sword and Single-Stick (1890) uvádí, že shillelagh je dlouhá asi čtyři stopy a bývá z trnky, dubu, jasanu nebo lísky. Drží se podle něj zhruba osm palců od středu, a když se drží asi ve třetině délky od konce, kratší část kryje pravou stranu hlavy a pravé předloktí. Irští bojovníci si podle Allansona-Winna kryjí levou stranu hlavy levým předloktím, kdežto šermíř drží levou ruku za zády. Bodání hrotem se v irských soubojích podle něj téměř nepoužívá a jeho krajané točí holemi nad hlavou a snaží se soupeři srazit klobouk. Národní muzeum Irska popisuje i hole zatížené na jednom konci, které měly způsobit co největší zranění.
Trénink
Muži se podle Greena cvičili s holí od mládí a každá frakce měla vlastního šermířského mistra. Allanson-Winn považuje za důležité, aby hůl byla stejnoměrně silná a stejně těžká. Pevný standard délky ani materiálu ale žádný z pramenů neuvádí. O antrimské linii vypráví Maxime Chouinard v podcastu whistlekick, že roku 2007 odjel do Irska, kde ho odkázali na pana Ramseyho, který se umění naučil od otce, dědečka a strýců. Chouinard začal učit roku 2009 a podmínkou bylo, že z umění neudělá sport ani ho nebude používat k vydělávání peněz. Stupně ani tituly jsme pro bataireacht obecně ve spolehlivých pramenech nenašli.
Dnes
Už Allanson-Winn psal roku 1890, že Irové měli dřív velkou zálibu v shillelagh a že trochu té zábavy je dosud k vidění na většině jarmarků. Green uvádí snahy zachovat nebo obnovit irský boj s holí pod jménem brata, hůl. BBC psala, že irský boj s holí získává oblibu, ale ne v Irsku: klub ve Wexfordu měl čtyři členy, kteří se scházeli jednou měsíčně, a jeho instruktor Robert Belton řekl, že většina Irů to umění považuje za vtip. Maxime Chouinard podle studentského webu Carletonovy univerzity Capital Current (2024) se umění naučil v Severním Irsku roku 2007, o dva roky později ho začal učit a dnes má kluby v sedmi zemích. Soutěže v bataireachtu jsme ve spolehlivých pramenech nenašli.
Zajímavosti
Ženy se podle Greena faction fights účastnily ne s holí, ale s kamenem v punčoše nebo šátku. Allanson-Winn píše o dámě na irském jarmarku, která čeká na okraji rvačky s kamenem v punčoše. Bojovník směl podle Greena ránu ženy odrazit holí, ale udeřit ji holí se považovalo za neslušné. Dvě a půl procenta úmrtí při faction fights podle něj způsobily kopy do ležícího a pět procent infikovaná kousnutí. Jména Caravats a Shanavests sahají podle místní tradice, kterou cituje Roberts, k Nicholasi Hanleymu, oběšenému v zimě 1805 až 1806 v Clonmelu a přezdívanému podle elegantní kravaty, a k Patricku Connorsovi zvanému Paudeen Gar, známému otrhanou starou vestou. Národní muzeum Irska má ve sbírce kovový boxer (knuckle duster) z devatenáctého století a kovářsky vyrobenou kapesní pistoli z roku 1810, které policie zabavila při faction fights. Shillelagh se podle Greena v USA stala jedním ze symbolů Dne svatého Patrika.
Styly a větve
Časté otázky
Co je shillelagh?
Irská hůl, podle Allansona-Winna (1890) dlouhá asi čtyři stopy, z trnky, dubu, jasanu nebo lísky. Green uvádí, že slovo původně označovalo druh dubového dřeva.
Co byly faction fights?
Hromadné rvačky irského venkova osmnáctého a devatenáctého století, podle Národního muzea Irska hlavně na jarmarcích, trzích a pohřbech v Munsteru. Podle muzea do roku 1839 prakticky ustaly.
Učí se irský boj s holí dodnes?
Ano, v doyleovské a antrimské linii a v rekonstrukcích podle dobových příruček. Podle BBC je ale v samotném Irsku málo rozšířený.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.