Wudangský meč (Wudang Jian)
武當劍Tradice šermu rovným mečem jian spojená s horou Wudang. Zveřejnil ji generál Li Jinglin, žák Song Weiyiho, jehož příručka vyšla v Pekingu roku 1923.
Základní informace
ČínaCharakter a původ
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
Katalogy a databáze pro Wudangský meč (Wudang Jian)
O bojovém umění Wudangský meč (Wudang Jian)
Wudangský meč je soubor technik rovného meče jian, který anglická Wikipedie řadí do wudangquanu, tedy vnitřních bojových umění, a blog Kung Fu Tea Bena Judkinse popisuje jako tradici a systém šermu. Samostatný zápis na státním seznamu nehmotného dědictví nemá. Státní zápis wudangských bojových umění (položka VI-8, město Shiyan v provincii Hubei, 2006) uvádí, že se z nich vyvinulo mnoho osobitých metod pěsti a meče.
Číst dál
Linie se podle podání odvozuje od Zhang Sanfenga a jeho žáka Zhang Songxiho, to je ale nárok linie, ne historický doklad. Zakladatele ani rok vzniku se nám doložit nepodařilo. Podle agentury Chinanews byl Song Weiyi devátým dědicem větve Dan a prvním, kdo o wudangském meči sepsal příručku, vyšla v Pekingu v roce 1923. Podle Chinanews přijal za žáka čtrnáctiletého Li Jinglina v jednotce mladých vojáků v Shenyangu, Kung Fu Tea místo uvádí Luoyang. V roce 1922 se podle Chinanews setkali znovu v Beizhenu a Song předal Liovi svou příručku, čímž se Li stal desátým dědicem. Kung Fu Tea uvádí i verzi, že se v roce 1922 setkali poprvé. Li Jinglin (1885 až 1931) se Songovým souhlasem dosud tajně předávanou metodu zveřejnil. V březnu 1928 se stal zástupcem ředitele nově založené Akademie guoshu a téhož roku pomáhal uspořádat první celostátní zkoušky bojových umění. Songova osnova podle Kung Fu Tea pevné sestavy neměla a Li pro hromadnou výuku vytvořil sestavy Xing Jian, Dui Jian pro dva a delší sestavu o šesti oddílech. Jeho žák Huang Yuanxiu sepsal knihu Podstata wudangského umění meče, Kung Fu Tea ji datuje rokem 1931, vydavatel anglického překladu rokem 1930. Státní popis wudangských bojových umění jako překážku předávání uvádí starou taoistickou zásadu tajného předávání jedinému dědici, vysoký věk a rozptýlenost dnešních dědiců.
Historie
Státní zápis wudangských bojových umění (položka VI-8, Shiyan 2006) uvádí jako jejich kolébku horu Wudang v Hubei a jako zakladatele taoistu Zhang Sanfenga z konce dynastie Yuan a počátku Ming. Podle agentury Chinanews se wudangský meč dělí na tři stupně a devět větví, horní a střední stupeň se ztratily a přežil jen dolní stupeň se třemi větvemi, a prvním dědicem větve Dan byl Zhang Songxi, devátý žák Zhang Sanfenga. Jde o podání linie, ne o historický doklad. Anglická Wikipedie píše, že nejstarší věrohodné zprávy začínají u Song Weiyiho kolem přelomu 19. a 20. století a že se meč naučil od taoisty Zhang Yeheho, osmého držitele linie.
Číst dál
Song Weiyi byl podle Chinanews devátým dědicem větve Dan a prvním, kdo o wudangském meči sepsal příručku. Ve čtrnácti letech k němu do jednotky mladých vojáků v Shenyangu nastoupil Li Jinglin a Song ho tajně učil. Kung Fu Tea uvádí, že Li vstoupil do mládežnického sboru v Luoyangu v roce 1898 ve třinácti letech a že podle některých pramenů ho vedl Song. V roce 1922 Li podle Chinanews velel první divizi tří východních provincií v Beizhenu, učitel a žák se znovu setkali a Song mu předal svou příručku, čímž se Li stal desátým dědicem větve Dan. Podle jiné verze, kterou uvádí Kung Fu Tea, přivedl Songa k Liovi v roce 1922 jeden důstojník a Li ho pozval, aby u něj bydlel jako osobní učitel šermu. Huang Yuanxiu ve svém životopisném dodatku podle Kung Fu Tea odvozuje Liovu linii od poustevníka Chen Shijuna z Anhui a Songa vůbec nezmiňuje. Songova příručka vyšla v Pekingu v roce 1923 a podle Kung Fu Tea šlo, pokud autor ví, o vůbec první publikaci o wudangském meči. Li Jinglin se Songovým souhlasem dosud tajně předávanou metodu zveřejnil. V březnu 1928 byl jmenován zástupcem ředitele nové Akademie guoshu, téhož roku pomáhal uspořádat první celostátní zkoušky bojových umění a v roce 1930 spoluzakládal šanghajský institut guoshu. V roce 1931 onemocněl, vrátil se do Jinanu a zemřel ve věku 47 let. Po jeho smrti podle Kung Fu Tea další žáci upravili a sestavili řadu sestav wudangského meče.
Čím se liší
Wudangský meč nemá vlastní zápis na státním seznamu. Státní popis wudangských bojových umění uvádí jako jejich jádro taijiquan, xingyiquan a baguazhang, ze kterých vzniklo mnoho osobitých metod pěsti a meče. Kung Fu Tea mluví o tradici a systému šermu se třinácti technikami, anglická Wikipedie o souboru technik meče jian ve wudangquanu a škola Wudang Dan Pai ho vede jako hlavní prvek své linie. Green uvádí, že Ústřední institut bojových umění v Nankingu, založený podle něj v roce 1927, se původně dělil na wudangskou větev, kam patřily jen taijiquan, baguazhang a xingyiquan, a šaolinskou větev pro všechny ostatní styly. Kung Fu Tea výslovně jako vlastní dohad uvádí, že toto dělení mohlo odrážet Liovo horlivé šíření pojmu Wudang.
Technika
Songova osnova meče jian podle Kung Fu Tea neměla pevné sestavy, obsahovala ale doplňková cvičení neigong a cvičení holýma rukama. Sestava Wu Jian, tanec s mečem, který Song předal, byla druhem volné hry nebo stínového boje, v němž cvičenec plynule a improvizovaně přecházel mezi třinácti technikami systému. Aby se wudangský meč dal učit hromadně, vytvořil Li Jinglin podle Kung Fu Tea sestavy pro výuku. Nejdřív Xing Jian, meč s plynulým krokem, který převzal kroky přímo z baguazhangu, pak Dui Jian, sestavu pro dva, a delší sestavu o šesti oddílech. Škola Wudang Dan Pai o své osnově uvádí sestavu o 132 pohybech v šesti oddílech, bojovou sestavu pro dva, sestavu s mečem a taoistickou oháňkou a cvičení na obě ruce se zásadními čtyřmi a třinácti technikami.
Trénink
Škola Wudang Dan Pai o svém výcviku uvádí, že sparing s mečem má tři úrovně, sparing s pevným krokem, trojúhelníkový sparing a sparing s volným krokem, a pracuje ve třech výškách zvaných nebe, člověk a země, s cvičnými meči a ochrannou výstrojí. Podle téže školy dnes existují dvě větve Wudang Dan Pai, jedna zaměřená na sestavu o šesti oddílech, druhá na meč s plynulým krokem. Kung Fu Tea uvádí, že Liovu metodu wudangského meče studovali krátce po jeho příchodu na jih Chen Weiming a Chen Zhijin a že Li v Hangzhou přijal za žáka Li Yulina, který pak učil meč větve Dan v Pekingu. Nezávislý popis stavby tréninku jsme nenašli.
Dnes
Státní popis wudangských bojových umění uvádí jako překážky předávání starou taoistickou zásadu tajného předávání jedinému dědici, vysoký věk a rozptýlenost dnešních dědiců a nedostatečný teoretický výzkum. Mezi bojovými uměními se mečem má na státním seznamu samostatný zápis jen jiná tradice meče, Qingpingjian. Kung Fu Tea soudí, že tradice wudangského meče by bez Liova průkopnického úsilí v dnešní podobě neexistovala a že je otevřenou otázkou, zda by bez něj existovalo i dnešní nadšení pro Wudang.
Zajímavosti
Li Jinglin podle Kung Fu Tea pozval šermíře z celé Číny, aby ho navštívili a vyzkoušeli jeho umění, a folklor mnoha linií vypráví o mistrech, kteří ho v těchto výměnách porazili nebo jím byli poraženi. Říkalo se mu světec meče a autor blogu poznamenává, že kdy přezdívku získal, zůstane zřejmě nevyjasněno. Chinanews uvádí jeho čestná jména jianxian a shenjian Li. Ke slavnosti na hoře Wudang, která je na státním seznamu zapsána v roce 2008, patří podle státního popisu i sledování soutěží wudangských bojových umění na leitai.
Časté otázky
Kdo založil wudangský meč?
Zakladatele se nám doložit nepodařilo. Podání linie ho odvozuje od Zhang Sanfenga a Zhang Songxiho, podle anglické Wikipedie začínají nejstarší věrohodné zprávy u Song Weiyiho kolem přelomu 19. a 20. století.
Je wudangský meč samostatný styl?
Samostatný zápis na státním seznamu nemá, státní zápis wudangských bojových umění meč zahrnuje mezi jejich metody. Kung Fu Tea ho popisuje jako tradici a systém šermu.
Kdo byl Li Jinglin?
Li Jinglin (1885 až 1931) byl generál a mistr meče, který podle Chinanews převzal tradici od Song Weiyiho a zveřejnil ji. V roce 1928 se stal zástupcem ředitele Akademie guoshu.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.