Gladiátorský boj (munus)

Základní informace

Země původuItálie

Rok založení264 př. n. l.

RegionEvropa

Hlavní zaměřeníZbraně

Úroveň kontaktuPlný kontakt

Páskovací systémBez stupňů

Charakter a původ

Trénink

Organizace a soutěže

Z čeho se styl skládá

Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.

Katalogy a databáze pro Gladiátorský boj (munus)

O bojovém umění Gladiátorský boj (munus)

Gladiátorský boj byl ozbrojený zápas gladiátorů v římském světě, který Poliakoff podle Cartera vyloučil z antických bojových sportů jako formu války pro diváky, kdežto Carter jej chápe jako soutěž bojové zdatnosti vázanou pravidly. Pořádání her se podle Smithova Dictionary of Greek and Roman Antiquities z roku 1875 nazývalo munus. Podle Liviovy Periochy 16 uspořádal první gladiátorský munus Decimus Iunius Brutus na počest zemřelého otce a Valerius Maximus uvádí, že se konal na Foru Boariu za konzulů Appia Claudia a Quinta Fulvia. Smithův slovník tento první výstup gladiátorů v Římě klade do roku 264 př. n. l. Gladiátoři byli podle Parco archeologico del Colosseo většinou váleční zajatci nebo otroci, někdy však propuštěnci či svobodní dobrovolníci. Podle Smithova slovníku se cvičili ve školách ludi pod vedením lanistů. Koloseum uvádí šestnáct známých tříd gladiátorů a mezi hlavní dvojice řadí murmilla proti thrákovi a retiaria proti secutorovi. Běžné zápasy se podle Cartera vedly, dokud jeden gladiátor nesignalizoval vzdání zdviženým prstem, ad digitum, a poražený mohl podle Kolosea dostat milost zvanou missio. Konstantin gladiátory zákonem z roku 325 zakázal, hry se ale podle Smithova slovníku konaly dál až do doby Honoria. Theodoretos z Kyrrhu uvádí, že Honorius podívanou ukončil poté, co diváci ukamenovali mnicha Telemacha, který se v aréně snažil rozdělit bojující.

Historie

Smithův Dictionary of Greek and Roman Antiquities z roku 1875 uvádí, že gladiátorské hry prý jako první pořádali Etruskové a že vznikly ze zvyku zabíjet otroky a zajatce u pohřebních hranic. Podle Liviovy Periochy 16 uspořádal první gladiátorský munus Decimus Iunius Brutus na počest zemřelého otce. Valerius Maximus z prvního století n. l. uvádí, že první munus v Římě se konal na Foru Boariu za konzulů Appia Claudia a Quinta Fulvia a dali jej Marcus a Decimus, synové Bruta Pery, k uctění otcova popela. Gladiátoři byli podle Parco archeologico del Colosseo většinou váleční zajatci nebo otroci, někdy propuštěnci či svobodní dobrovolníci, verbovaní obvykle v 17 až 18 letech, a jen zřídka se dožili třiceti. Konstantinův zákon z 1. října 325 krvavé podívané v občanském míru odmítá a gladiátory zcela zakazuje. Hry se podle Smithova slovníku konaly dál až do doby Honoria, který je definitivně potlačil. Theodoretos z Kyrrhu popisuje, jak mnich Telemachos vstoupil v Římě do arény, aby rozdělil bojující gladiátory, diváci ho ukamenovali a Honorius poté podívanou ukončil.

Čím se liší

Carter v roce 2006 uvádí, že Poliakoff v roce 1987 vyloučil gladiátorský boj z antických bojových sportů jako formu války pro diváky, kdežto Carter jej chápe jako soutěž bojové zdatnosti vázanou pravidly. Gesto vzdání zdviženým prstem podle Cartera převzal gladiátorský boj z řeckých bojových sportů. Parco archeologico del Colosseo uvádí, že gladiátoři se dělili do šestnácti známých tříd, a jako tři hlavní dvojice představuje murmilla proti thrákovi, retiaria proti secutorovi a murmilla proti hoplomachovi. Smithův slovník z roku 1875 vyjmenovává další druhy, andabatae bojující v helmách bez otvorů pro oči, essedarii bojující z vozů jako Galové a Britové, equites na koni, laqueatores se smyčkou a meridiani, lehce ozbrojené gladiátory bojující v poledne.

Technika

Smithův slovník z roku 1875 popisuje retiaria jako gladiátora s trojhrotým kopím tridens neboli fuscina a sítí rete, v krátké tunice a bez pokrývky hlavy. Murmillones podle něj dostali jméno podle obrazu ryby na helmě, měli galskou výzbroj, proto se jim říkalo i Galli, a obvykle stáli proti retiariům nebo thrákům. Thrákové měli podle slovníku kulatý štít a krátký zakřivený meč sica. Secutor se podle některých autorů jmenoval tak, protože pronásledoval retiaria, když ten minul sítí. Hoplomachové bojovali v plné zbroji a Lipsius je pokládal za totožné se samnity. Carter v roce 2006 uvádí, že levoruký gladiátor se latinsky nazýval scaeva a gladiátoři se tím chlubili na náhrobcích, a že císař Commodus vystupoval jako levoruký secutor. Martialis podle Cartera chválí gladiátora Herma jako vycvičeného vítězit bez zraňování. Kanz a Grossschmidt zjistili, že asi 16 % gladiátorů z Efezu mělo zhojená zranění lebky a asi 15 % smrtelná poranění hlavy.

Trénink

Smithův slovník z roku 1875 uvádí, že gladiátoři žili ve školách zvaných ludi, kde je cvičili lanistae, a celá skupina gladiátorů jednoho lanisty se nazývala familia. Výcvik byl podle Cartera specializovaný podle druhu výzbroje a nápisy dokládají učitele doctor secutorum, doctor murmillonum, doctor hoplomachorum a doctor thraecum. Valerius Maximus uvádí, že konzul Publius Rutilius povolal učitele gladiátorů ze školy Gaia Aurelia Scaura a jako první naučil legie jemnější techniku krytí a vedení úderu. Ludus Magnus podle Parco archeologico del Colosseo založil císař Domitianus, je to největší a jediná gladiátorská kasárna v Římě s dochovanými stavbami a vešlo se do nich asi tisíc gladiátorů. Lösch a kolegové v PLOS ONE z roku 2014 zjistili, že gladiátoři z Efezu jedli jako základ C3 rostliny, například pšenici a ječmen, s vysokým podílem zeleniny, což odpovídá posměšné přezdívce hordearii. Vyšší poměr stroncia k vápníku podle autorů možná naznačuje častý nápoj z rostlinného popela zmiňovaný v antických textech.

Stupně a postup

Gladiátorské epitafy podle Cartera z roku 2006 obvykle uvádějí druh výzbroje, hodnost a počet zápasů nebo vítězství. Secutor Urbicus podle něj dosáhl po 13 zápasech nejvyšší hodnosti secutorů, primus palus. Gladiátoři na nápisu z Klaudiopole v Bíthýnii měli podle Cartera až 65 vítězství. Úspěšní gladiátoři mohli odejít do výslužby a vrátit se za soukromou smlouvu a Tiberius prý vysloužilcům, zvaným rudiarii, nabídl 100 000 sesterciů. Smithův slovník z roku 1875 uvádí, že staří gladiátoři byli na žádost lidu propouštěni editorem her a dostávali dřevěný meč rudis, proto se propuštění nazývali rudiarii.

Soutěže

Pořádání her se podle Smithova slovníku z roku 1875 nazývalo munus a pořadatel editor, munerator nebo dominus. Gladiátoři byli podle Cartera z roku 2006 obvykle pronajímáni od lanisty a při zranění nebo smrti se nájem měnil v prodej s cenou až padesátkrát vyšší. Zápasy za císařství řídili podle něj rozhodčí summa rudis a secunda rudis v bílých tunikách s purpurovými pruhy a s dlouhou holí. Běžný zápas se podle Cartera vedl, dokud jeden gladiátor nesignalizoval vzdání zdviženým prstem, ad digitum, a buď jeden zvítězil, nebo byli oba propuštěni stojící, stantes missi. Smrt profesionála podle Villa nebyla obvyklým výsledkem. Smithův slovník uvádí, že při hrách sine missione se životy poražených nikdy nešetřily a Augustus je zakázal, Carter však sine missione vykládá nejspíš jen tak, že missio nebylo možné, dokud nebyl jasný vítěz. Podle Parco archeologico del Colosseo dostal vítěz palmovou ratolest a věnec. Kanz a Grossschmidt z absence více smrtelných zranění na jednom jedinci z Efezu usuzují na přísné dodržování pravidel boje.

Dnes

Podle recenze Michaela Eilanda z roku 2004 popisuje Marcus Junkelmann v kapitolách o experimentální archeologii v knize Gladiators and Caesars z roku 2000, že helmy zhotovené podle antických vzorů při úderu mečem plnou silou utrpí žádné nebo jen malé poškození. Meče byly podle Junkelmanna tak krátké, že se čepele mohly zkřížit jen výjimečně. Podle téže recenze měly gladiátorské helmy nalezené v Pompejích průměrnou váhu 4 kg. Parco archeologico del Colosseo uspořádal od července 2023 do ledna 2024 výstavu o gladiátorech v obnovené podzemní chodbě mezi Koloseem a Ludem Magnem. Vystavil v ní repliky helem včetně repliky bronzové juliovsko-klaudiovské helmy murmilla z gladiátorských kasáren v Pompejích.

Zajímavosti

Podle Cartera z roku 2006 líčí Martialis zápas Prisca a Vera, který Titus vedl jako sine missione, až se oba vzdali současně a oba byli prohlášeni vítězi. Carter rozebírá i náhrobek secutora Urbica z Milána, který bojoval třináctkrát, zemřel ve 22 letech a jeho epitaf radí zabít toho, koho člověk porazil, což je mezi stovkami gladiátorských epitafů téměř ojedinělé. Gladiátor Diodoros z Amisu svou smrt podle Cartera přičítá zrádné lsti rozhodčího summa rudis, který po jeho vítězství nechal zápas pokračovat. Řada epitafů z řeckého Východu se chlubí, že gladiátor nikomu neublížil. Smithův slovník uvádí, že za císařství vystupovali v aréně i jezdci, senátoři a ženy a ženské zápasy zakázal Septimius Severus. Cosmos Magazine uvádí, že hřbitov gladiátorů v Efezu objevili roku 1993 archeologové Rakouského archeologického institutu asi 300 metrů od stadionu a jedna lebka nesla dva otvory 5 cm od sebe, které podle časopisu odpovídají bodnutí trojzubcem.

Časté otázky

Podobné styly

Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.