Capoeira Angola

Základní informace

Zakladatel

Mestre Pastinha(kodifikátor)

Země původuBrazílie

RegionJižní Amerika

Hlavní zaměřeníKombinované

Úroveň kontaktuLehký kontakt

Charakter a původ

Trénink

Pro koho

Organizace a soutěže

Z čeho se styl skládá

Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.

Srovnání

Katalogy a databáze pro Capoeira Angola

O bojovém umění Capoeira Angola

Capoeira Angola je styl capoeiry, který se ve 40. letech 20. století ustavil jako škola v Salvadoru v Bahii. Spojuje se s Vicentem Ferreirou Pastinhou, zvaným Mestre Pastinha (1889–1981), kterého prameny označují za kodifikátora tradičního stylu, ne za jeho vynálezce. Jeho Centro Esportivo de Capoeira Angola bylo podle městského úřadu Belo Horizonte první školou Angoly v Brazílii, rok jeho vzniku prameny uvádějí různě. Jako škola vznikla zhruba o deset let později než Regional a usiluje o tradičnější praxi.

Historie

Capoeira Angola se jako škola uvnitř capoeiry ustavila ve 40. letech 20. století, zhruba deset let po Regional. Capoeiru samotnou brazilská vláda zakazovala až do počátku 20. století, v roce 2014 zapsalo UNESCO kruh capoeiry na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva. Styl je spojen s Vicentem Ferreirou Pastinhou, zvaným Mestre Pastinha (5. 4. 1889 Salvador – 13. 11. 1981). Prameny ho označují za kodifikátora tradičního stylu, ne za jeho vynálezce. V roce 1941 mu starší mistři Angoly svěřili vedení střediska v Liberdade. Rok vzniku Centro Esportivo de Capoeira Angola (CECA) prameny uvádějí různě, 1941, nebo 1949, a městský úřad Belo Horizonte klade jeho založení v Pelourinhu v Salvadoru do roku 1952. V roce 1966 jel s brazilskou delegací na první mezinárodní festival černošských umění v Dakaru. Mezi jeho hlavní žáky patří João Grande a João Pequeno. V 70. letech angoleiros odolávali snahám sjednotit capoeiru jako brazilský národní sport, mnozí přešli k Regional a Angola ztratila na oblibě. Od roku 1985 se oživila s novými žáky. K obnově patří Pedro Moraes Trindade, Mestre Moraes, který v roce 1980 založil v Riu de Janeiru Grupo Capoeira Angola Pelourinho (GCAP) a roku 1982 přesunul jeho sídlo do Salvadoru.

Čím se liší

Podle dosjé brazilského úřadu IPHAN představoval Mestre Bimba svou Regional jako brazilské bojové umění, zatímco mistři Angoly zdůrazňují africký původ. Pastinha podle Schimitha nazval svůj styl Angola, aby chránil předávání od předků a odlišil se od Bimbových změn, a zakázal žákům hrát naboso nebo bez trička. Barreto z Federální univerzity Bahie popisuje Regional jako rychlejší, bojovější, převážně vzpřímenou hru, v níž hudba hraje druhotnou roli, kdežto Angola má pomalejší i rychlejší fáze, nízkou hru s rukama na zemi a hudbu, která udává tempo. Podle Ramose (2009) cvičí angoleiros v botách a v běžném oděvu, v Regional se cvičí naboso. Grão Mestre Chico podle Lott říká, že Regional je jen rychlejší a Bimba změnil jediný průchod, kde Regional jde vpřed a Angola ustupuje. Třetí proud, capoeira contemporânea, podle Fonseky (2010) mísí prvky Regional a Angoly. Příkladem je skupina Senzala, vzniklá v Riu roku 1964, která podle dosjé IPHAN spojila Bimbovo učení s pohyby a nástroji Angoly.

Technika

Britannica u capoeiry obecně uvádí, že se útokům vyhýbá úhyby a akrobatickými pohyby místo blokování a že větší roli než síla hraje pružnost, rychlost a malícia, tedy lstivost. Angola k tomu přidává nízkou hru, jogo baixo. Podle Joãa da Maty se hraje hlavně při zemi a ruce a nohy jsou v neustálém kontaktu s podlahou. Wanessa Pires Lott popisuje nízké podmety a obranu s pokrčenýma nohama a skloněným trupem. Mandinga podle da Maty není kouzlo, ale strategie lsti, improvizace a překvapení. Pastinha podle studie Nonata a Palharese (2021) učil, že úder se nemá uspěchat a má dopadnout jen tehdy, když je šance na minutí nejmenší. V akademii Mestre João Grande se cvičí mimo jiné rabo de arraia, chapa, cabeçada, krátké aú, nízká tesoura a rolê. Rozlišuje se jogo de dentro, blízká, nízká a lstivější hra, a jogo de fora ve vyšších polohách s úniky. Z Pastinhových rukopisů cituje historik Mauricio Acuña popis gingy jako plynulého a velmi pružného pohybu.

Trénink

Před třicátými a čtyřicátými lety 20. století se podle Goularta (2018) žáci učili pozorováním a účastí v rodách bez pevné metody, Pastinha v CECA zavedl organizovaný trénink s určenými časy a místy. Jeho žák João Pequeno se kolem roku 1945 stal cvičitelem (treinel) a navrhl desetidílnou sestavu základních pohybů a kondičních cviků, která podle něj připraví na rodu zhruba za tři měsíce. V jeho akademii se střídaly dny tréninku a dny rody. Mestre João Grande podle amerického fondu NEA zařazuje do každé hodiny půl hodiny hudebního výcviku a žáci se musí naučit hrát na všechny nástroje. Po tréninku následuje vsedě hudební část, kde žáci zpívají a hrají rytmy São Bento Grande, Angola a Jogo de Dentro. Skupina GCAP měla podle výzkumu z let 2010 až 2020 dva až tři tréninky a jednu rodu týdně a učí se ústně a tváří v tvář.

Stupně a postup

Angola nemá systém barevných šňůr. Podle Ramose (2009) v ní neexistuje formálně uznaná hierarchie a mistr získává respekt od své komunity, zatímco Regional používá stupně s barevnými cordões. Pastinha ale podle Schimitha zavedl ve svém středisku role cvičitelů (trenel), členů orchestru, kontramestrů a mestrů. Barevné šňůry se ve skupinách začaly používat ve druhé polovině 20. století, částečně kvůli snaze o uznání capoeiry jako sportu, a roku 1972 byla capoeira uznána jako sport pod Brazilskou konfederací boxu. Titul mestre je podle UNESCO věcí uznání: znalosti předávají mistři vyškolení v tradici, které jako mistry uznávají jejich vrstevníci. Mestre João Grande získal diplom z Pastinhovy akademie roku 1968.

Výbava

Zhruba od roku 1950 zavedl Pastinha jako znak své Angoly žlutočerné barvy, barvy jeho oblíbeného klubu Ypiranga. Někteří pozdější mestres přešli na čistě bílý oděv. Angoleiros trénují v obuvi, na rozdíl od mnoha jiných skupin, které hrají naboso. Hudební soubor zvaný bateria má dnes v Angole typicky tři berimbau, dvě pandeiro, jeden atabaque, jeden agogô a jeden ganzuá. Ve starší sestavě, která se ustálila zřejmě v 60. letech 20. století, stálo místo ganzuá reco-reco.

Dnes

Angola se jako škola ustavila zhruba o deset let později než Regional a usiluje o tradičnější praxi. Pastinha vycházel z pomalejšího rytmu angola, Mestre Bimba preferoval São Bento Grande. Pastinhova Angola přijala afrocentrický přístup zaměřený na hudebnost a sebevyjádření místo důrazu na bojovou účinnost a atletiku a Pastinha Bimbovy inovace odmítal. Kopanec martelo vnímají angoleiros jako převzatý z jiných bojových umění. Antropolog Alejandro Frigerio popisuje Angolu jako umění a Regional jako sport. Nestor Capoeira vidí důraz Angoly na autenticitu jako vymyšlenou tradici. Sandra Pelegrini v časopise História (2008) uvádí, že Pastinha tvrdil africký původ capoeiry, kdežto Bimba brazilský.

Zajímavosti

Pastinha se narodil 5. dubna 1889 v Salvadoru jako syn španělského obchodníka a bývalé otrokyně. Podle městského úřadu Belo Horizonte se capoeiru učil od dětství u propuštěného Afričana Benedita, roku 1902 vstoupil do školy námořních učňů, kde se věnoval šermu a hře na kytaru, a ve 21 letech začal capoeiru učit, přestože ji trestní zákoník zakazoval. Kniha Capoeira Angola vyšla roku 1964, podle jiného pramene 1965, s obálkou Carybého a textem Jorge Amada. Pastinhovy rukopisy vyšly roku 1997 jako A Herança de Pastinha a kniha zápisů CECA s více než třemi sty členy je dnes v Afro-brazilském muzeu Bahie. Mestre João Grande získal roku 2001 americké ocenění NEA National Heritage Fellowship a od roku 1990 učí v New Yorku. Malovaný berimbau Mestre Waldemara se podle dosjé IPHAN stal v padesátých letech symbolem bahijské identity. Capoeira se podle UNESCO provozuje ve více než 150 zemích.

Časté otázky

Podobné styly

Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.