Meihuaquan (Pěst švestkového květu)
梅花拳Severočínský styl, který dělí školu na civilní a bojovou větev. Od roku 2006 je na státním seznamu nehmotného dědictví ČLR.
Základní informace
ČínaCharakter a původ
Trénink
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
Katalogy a databáze pro Meihuaquan (Pěst švestkového květu)
O bojovém umění Meihuaquan (Pěst švestkového květu)
Meihuaquan, pěst švestkového květu, je severočínský styl rozšířený hlavně v Hebei, Shandongu a Henanu. Podle studie Zhang Guodonga a Li Yun (2015) vzniklo pravděpodobně v Jiangsu v rodinném či klanovém prostředí a za vlády císaře Qianlonga se výuka otevřela širší veřejnosti. Do jižního Hebei se podle místních kronik dostalo na konci dynastie Ming nebo na počátku Qing. Jediného zakladatele se nám doložit nepodařilo. Zvláštností je organizace. Civilní větev (wen) řídí školu a bojová (wu) trénuje žáky, proto se meihuaquanu říká i kulturní pěst. Teorie vychází z trigramů Knihy proměn a pěti prvků, trénink má čtyři části, základní postoje, spojené sestavy, kroutivé techniky a zbraně. Liangshanská větev cvičí i na květových kůlech. Boxerské povstání obrátilo na meihuaquan pozornost západních historiků. Mistr Zhao Sanduo vedl roku 1898 povstání v okrese Guan, hnutí boxerů ale podle studie nebylo přímým pokračováním stylu. Od roku 2006 je xingtaiské meihuaquan na státním seznamu nehmotného kulturního dědictví ČLR jako položka VI-12, roku 2021 přibyla liangshanská větev ze Shandongu. Odborníci ho podle portálu považují za živou fosilii čínských bojových umění.
Historie
Podle studie Zhang Guodonga a Li Yun (2015), kterou shrnuje historik Ben Judkins, vzniklo meihuaquan pravděpodobně v Jiangsu v rodinném či klanovém prostředí. Později se rozšířilo do Hebei, Shandongu, Anhui a Henanu. Za vlády císaře Qianlonga se výuka otevřela a žáci se získávali na trzích i ve vesnicích. Do oblasti Guangzong a Pingxiang v jižním Hebei se podle místních kronik dostalo na konci dynastie Ming nebo na počátku Qing. Boxerské povstání upozornilo na meihuaquan západní historiky, hlavně Josepha Eshericka v knize The Origins of the Boxer Uprising. Mistr meihuaquanu Zhao Sanduo podle anglické Wikipedie, která se o Eshericka opírá, vedl roku 1898 povstání v okrese Guan. Hnutí boxerů ale podle studie nebylo přímým pokračováním meihuaquanu a hlavní učitelé se od nové frakce distancovali. Mezi významné mistry xingtaiské větve řadí státní portál Zou Honga a Jing Tingbina, škola dosáhla sedmé generace.
Čím se liší
Meihuaquan se od většiny stylů liší organizací. Xingtaiská větev se podle státního portálu dělí na civilní větev (wen), která řídí školu, a bojovou větev (wu), která trénuje žáky, a proto se meihuaquanu říká i kulturní pěst. Podle studie Zhang Guodonga a Li Yun se meihuaquan nepovažovalo za rodinný styl, ale používalo příbuzenské termíny a bylo zasazené do místních klanových struktur.
Technika
Teorie meihuaquanu vychází podle státního portálu z trigramů Knihy proměn, z jinu a jangu a z pěti prvků. Liangshanská větev ze Shandongu spojuje práci v pěti postojích s údery, kopy a chvaty. Podle anglické Wikipedie tvoří jiazi pět statických pozic wushi prokládaných krokovou chůzí xingbu, která spojuje lehkou rychlou práci nohou s velkými plynulými pohyby. Větev Leijia používá jen čtyři postoje, dashi, aoshi, xiaoshi a baishi. Mistr osmé generace Zhang Congfu vytvořil vedle staršího velkého rámu dajia malý rám xiaojia.
Trénink
Trénink má podle státního portálu čtyři části: základní postoje, spojené sestavy, kroutivé techniky a zbraně. Liangshanská větev cvičí na květových kůlech, kde se mezi pěti postoji přechází chůzí. Trénink na kůlech je podle portálu téměř vymizelý. Bojový trénink wuchang zahrnuje podle Wikipedie jiazi, shoutao, chengquan, yingquan a gongquan. V linii Baijiazhi se párová cvičení rozšiřují od dvou protivníků až po skupiny pěti.
Stupně a postup
Vlastní stupňový řád jsme v pramenech nenašli. Státními přenašeči xingtaiského meihuaquanu jsou Zhang Xiling, který se v letech 1973 až 1987 učil u Han Baiguanga z Changyuanu v Henanu a vyučil přes 460 žáků, a Li Yuzhuo, narozený roku 1948 ve vesnici Qianwei, který patří ke 13. generaci a roku 1982 založil výcvikovou stanici a školu.
Dnes
Xingtaiské meihuaquan je od roku 2006 na státním seznamu nehmotného kulturního dědictví ČLR, v první dávce jako položka VI-12 s pořadovým číslem 294. Žadatelem bylo město Xingtai a chrání ho kulturní centrum okresu Guangzong a sdružení v Houmazhuangu v okrese Pingxiang. Roku 2021 bylo v páté dávce zapsáno rozšíření o liangshanské meihuaquan z provincie Shandong, které podle portálu vzniklo za císaře Jiaqinga a má přes dvě stě let.
Zajímavosti
Odborníci podle státního portálu označují meihuaquan za živou fosilii pro studium počátků čínských bojových umění. Zhao Sanduo, mistr meihuaquanu z okresu Wei, otevřel podle anglické Wikipedie roku 1895 školy s víc než dvěma tisíci žáky. Meihuaquanu se přezdívá fuziquan, pěst otce a syna, protože se předával jen po mužské linii. Výuka zahrnuje kolem osmnácti tradičních zbraní, mimo jiné meteorové kladivo liuxingchui a třídílnou hůl sanjiegun. Legendu o jeptišce Wu Mei, která se ke stylu někdy vztahuje, podle Wikipedie žádný další pramen nepotvrzuje.
Časté otázky
Souvisí meihuaquan s boxerským povstáním?
Mistr meihuaquanu Zhao Sanduo vedl roku 1898 povstání v okrese Guan. Podle studie Zhang Guodonga a Li Yun ale hnutí boxerů nebylo přímým pokračováním meihuaquanu a hlavní učitelé se od něj distancovali.
Co znamená wen a wu v meihuaquanu?
Civilní větev (wen) řídí školu a bojová větev (wu) trénuje žáky. Proto se meihuaquanu podle státního portálu říká i kulturní pěst.
Je meihuaquan na seznamu nehmotného dědictví?
Ano. Xingtaiské meihuaquan je na státním seznamu ČLR od roku 2006 jako položka VI-12, roku 2021 přibyla liangshanská větev ze Shandongu.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.