Meihuaquan (Pěst švestkového květu)
梅花拳Severočínský venkovský styl s vlastní naukovou větví. Stojí na pěti postojích a chůzi mezi nimi; sehrál roli v boxerském povstání roku 1900.
Základní informace
ČínaCharakter a původ
Trénink
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
O bojovém umění Meihuaquan (Pěst švestkového květu)
Meihuaquan, „pěst švestkového květu“, není jednou školou, nýbrž rodinou příbuzných linií rozšířených v Che-peji, Che-nanu, Šan-tungu a Šan-si. Jediného zakladatele nemá; nejstarší jména, která rodokmeny uvádějí — Čang San-šeng jako mistr druhé generace nebo Jang Ping, palácový strážce za vlády císaře Kchang-siho — pocházejí ze seznamů sepsaných až mnohem později, takže datum vzniku nelze stanovit. Rozšíření na konci dynastie Ming a na začátku Čching je naproti tomu doloženo. Zvláštností meihuaquanu je rozdělení na wen-čchang, naukovou a organizační stránku s vlastními texty a rituály, a wu-čchang, stránku technickou. Tato dvojice udržovala styl jako venkovskou vesnickou organizaci, nikoli jako klub; právě proto se skupiny meihuaquanu ocitly mezi nositeli boxerského povstání v roce 1900. Technickým jádrem je pět statických postojů (wu-š'), mezi nimiž se přechází lehkou, rychlou chůzí po měnících se úhlech. Sestava se necvičí jako pevný sled, ale jako soubor poloh spojovaných proměnlivými cestami, což je vzácnost mezi severočínskými styly. Trénink obsahuje práci se zbraněmi a tradičně probíhal na volném prostranství v noci po polních pracích. Dnes se meihuaquan udržuje především ve vesnicích na pomezí Che-peje a Šan-tungu, kde je zapsán mezi nehmotné kulturní dědictví, a menší větve působí i na Tchaj-wanu a v Evropě.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.