Esgrima criolla (Gaučovský boj s nožem)

Základní informace

Charakter a původ

Trénink

Organizace a soutěže

Z čeho se styl skládá

Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.

O bojovém umění Esgrima criolla (Gaučovský boj s nožem)

Esgrima criolla je šerm nožem gaučů, venkovských kreolů z oblasti Río de la Plata, který podle studie Desocia (2017) sahá do doby před nezávislostí a rozvíjel se hlavně mezi lidmi vnímanými jako marginální, barbarští a necivilizovaní. La Nación (2008) píše, že jeho technika nebyla vymezena formální školou jako evropský šerm, ale řídila se instinktem. Zakladatele jsme v pramenech nenašli. Zbraní v duelu byl podle La Nación facón nebo daga. O délce facónu se prameny rozcházejí, Desocio uvádí zhruba 30 cm, Domenech (2008) 15 až 18 palců a Wikipedie 25 až 51 cm. Druhou paži chránilo podle Slatty i La Nación srolované poncho. Podle Domenecha i La Nación obvykle nešlo o zabití, ale o označení soupeře, nejlépe ve tváři. Desocio rozlišuje také duel na smrt a duel na první krev, který skončil zraněním jednoho z mužů. Desocio uvádí, že první turnaje esgrima criolla se konaly v roce 2011 v La Matanze podle nově vytvořeného základního řádu a že se dnes praktikuje v tělocvičnách, na náměstích a na turnajích bojových umění. Obranu cti podle něj ve sportovní podobě vystřídalo potěšení a boj řídí pravidla a rozhodčí připravení pro konkrétní turnaje.

Historie

Slovo gaucho podle Corominase, kterého cituje Desocio (2017), označuje od roku 1782 venkovského kreola z Río de la Plata. Slatta píše, že gaučo nosil nůž zastrčený vzadu za širokým koženým opaskem tirador a používal ho k zabíjení a stahování dobytka, k jídlu a někdy k boji. Facón byl podle Slatty dlouhý nůž podobný meči, nejoblíbenější a nejnebezpečnější zbraň gaučů, kterou úřady opakovaně zakazovaly. Gaučové mu podle něj dávali přednost před střelnými zbraněmi až do dvacátého století. Desocio definuje duel jako souboj, na kterém se dva muži dohodli a ve kterém používali smrtící zbraně. Poncho jim podle něj sloužilo jako přikrývka za studených nocí i jako ochrana ve rvačkách. Gutiérrez v díle Juan Moreira (1879) líčí hlučná setkání v pulperías, která obvykle končila bitkou. Greenberg (2014) píše o neochvějném kodexu násilí a o kultu odvahy, který Borges obdivoval.

Čím se liší

Domenech (2008) odlišuje facón a dagu jako bojové zbraně od cuchilla a puñal, které byly víceúčelovými nástroji. U dagy je podle něj typická dlouhá štíhlá čepel se dvěma ostřími. Long-Ohni (2013) v La Nación definuje facón jako velký rovný špičatý nůž s příčkou a obvykle se dvěma ostřími a Desocio (2017) u něj uvádí ostří i protiostří. Long-Ohni dodává, že gaučo bojoval facónem, nikdy puñalem, který pro něj byl zbraní nečestnou a zrádnou. Staré nebo zlomené meče, šavle a bajonety podle Domenecha dávaly své čepele na výrobu facónů i dag. Wikipedie uvádí, že některé facóny vznikly zkrácením mečů.

Technika

Duel se podle La Nación (2008) odehrával v cancha, ohraničeném prostoru, kde proti sobě stáli dva muži. Desocio (2017) popisuje gauče s nožem v pravé ruce k útoku a s ponchem v méně obratné ruce k obraně. Někdy se podle La Nación jako vedlejší zbraň používal i rebenque, jezdecký bič. Úder shora se jmenoval Dios te guarde a jeho název podle téhož listu pochází ze španělského šermu mečem. Barbijo byl sek vedený do tváře a planazo úder plochou čepele, který měl soupeře ponížit. Každý z těchto výpadů měl podle La Nación svou odpověď, quite, a v kreolském duelu bylo dovoleno všechno, včetně šlapání po soupeři a házení hlíny do obličeje. Horacio Quiroga ve své kronice Esgrima criolla popisuje postoj s pravou nohou napjatou, levou pokrčenou, tělem mírně vzad a pěstí dole. Rytmické tlučení čepelí o sebe ve stejném úhlu nazývá barajeo.

Trénink

Visteo bylo podle La Nación (2008) dětskou hrou, kterou lidé hráli i v dospělosti. Long-Ohni (2013) ho popisuje jako předstíraný souboj dvou soupeřů a umění, které se na venkově učilo od dětství skoro jako hra. Nejmenší podle něj hráli a dedo tiznao, aby tak označili soupeřovu tvář, dospívající pak s facónem. La Nación uvádí, že se visteo cvičilo s dřívky, s prázdnými pochvami nebo jen prstem začerněným sazemi. Mistr Jorge Emilio Prina podle Dillona (2019, Martial Journal) tvrdí, že učil boj s nožem vězně i dozorce. O ponchu říká, že jeho účinnost záleží na tom, kdo s ním zachází.

Stupně a postup

Luxusní stříbrné nože se podle Domenecha (2008) objevily po letech 1830 až 1840 a dnes se facóny a dagy ukazují jen v průvodech, desfiles. Skuteční gaučové podle něj zmizeli kolem let 1880 až 1890 s příchodem drátěných plotů, telegrafu a železnice. Tradici po nich podle Desocia (2017) nesli malevos, muži toulaví, škodliví a rváčští, a compadritos. Mezi malevy platilo pravidlo a primera sangre, podle něhož rozhodl ten, kdo zranil první. Compadrito je podle Desocia člověk, který přiblížil tango předměstím, arrabales. Greenberg (2014) píše, že z gaučovské payady vznikla milonga a z ní tango. Podle trestní knihy věznice v La Platě z roku 1929, kterou cituje Desocio, vězni užívali tuto praxi k obraně a k prosazení moci.

Dnes

Desocio (2017) jmenuje jako prostředí dnešních turnajů organizace U.I.A.M.A. (Unión Internacional de Artistas Marciales Asociados) a A.I.P.A.M. (Asociación Internacional de Practicantes de Artes Marciales) a skupinu Eskrima Kombat s filipínským základem. Sám přitom zkoumá, zda mezi historickou praxí a dnešní sportovní podobou existuje návaznost. Mistr Jorge Emilio Prina podle Dillona (2019, Martial Journal) uvádí, že se učil od různých lidí, nožů a učitelů a zbraně spojil do vlastního výukového systému. Je autorem knihy Esgrima Criolla, armas gauchas y otras yerbas a jeho zástupcem v USA je podle téhož článku Danny Hoskins. Knihu Esgrima Criolla napsal také Mario López Osornio, Goodreads uvádí její vydání z roku 2005.

Zajímavosti

Nožové souboje podle Slatty proslavila gaučovská literatura, zejména Martín Fierro José Hernándeze a Juan Moreira Eduarda Gutiérreze. Martín Fierro v Hernándezově básni podle Greenberga (2014) zabije muže v nožovém souboji v krčmě a stane se psancem. Gutiérrez popisuje Moreirův facón s čepelí dlouhou dvě stopy a stříbrnou rukojetí vykládanou zlatem. Slavným visteadorem byl podle Long-Ohniho (2013) Julián Andrade, nerozlučný druh Juana Moreiry, který s ním byl v noci jeho smrti v Lobos. Facónu podle Long-Ohniho, který se odvolává na Cira Baya, kvůli mnoha užitím přezdívali el sexto dedo. Slatta v The Cowboy Encyclopedia píše, že se facón nosil vzadu za opaskem, aby gauče nezabil, kdyby spadl z koně dopředu. Borges podle Greenberga ve dvacátých letech vyhledával v barrios Buenos Aires cuchilleros.

Časté otázky

Podobné styly

Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.