Zui quan (Opilá pěst)

Základní informace

Země původuČína

RegionAsie

Hlavní zaměřeníÚdery

Páskovací systémBez stupňů

Charakter a původ

Trénink

Organizace a soutěže

Z čeho se styl skládá

Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.

O bojovém umění Zui quan (Opilá pěst)

Zui quan, česky opilá pěst, není jednou školou, ale skupinou způsobů boje, které napodobují pohyb opilého člověka. V čínských bojových uměních se objevuje spíš jako pokročilá nástavba uvnitř širších systémů než jako samostatný styl: vlastní opilé sestavy má šaolinská tradice, hung gar, čchoj li fut i řada dalších škol. Princip je jednoduchý a přitom náročný: cvičenec se sám uvádí do nestability, tělo ohýbá a natáčí do všech směrů, kolébá se a klopýtá, a právě z těchto pádů a přenosů váhy bere sílu úderu. Zdánlivá bezmocnost je klam, který má soupeře přimět k unáhlenému útoku do prázdna. Vedle úderů obsahuje repertoár chvaty, páky i hody a technicky se blíží vnitřním stylům, protože pracuje s uvolněním a s vedením síly tělem, ne se zpevněním. Nejznámější tradiční sestavou je opilost osmi nesmrtelných, kde každý oddíl odpovídá jedné postavě z taoistické mytologie a má vlastní bojovou logiku. Historie stylu je z velké části legenda: příběhy o šaolinském mnichovi, který porazil spolubratry po vypití vína, ani o Wu Sungovi z románu Příběhy jezerního břehu nemají oporu v pramenech a čas ani místo vzniku určit nelze. Stránka proto neuvádí zakladatele ani rok. Dnešní podoba zui quanu v soutěžním wushu je samostatná disciplína, výrazně akrobatičtější a divadelnější než tradiční verze; k celosvětové známosti stylu pomohl film Opilý mistr z roku 1978.

Podobné styly

Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.