Codex Ringeck (Mscr.Dresd.C.487)

Codex Ringeck je německý šermířský rukopis, který Sächsische Landesbibliothek v Drážďanech uchovává pod signaturou Mscr.Dresd.C.487. Vznikl ve Švábsku nebo v Bavorsku v letech 1504–1519, jak roku 2010 ukázal Hoffmann rozborem vodoznaků. Do drážďanské knihovny se dostal před rokem 1755 a od té doby je tam uložen. Svazek má 148 papírových listů o rozměru 150 × 110 mm, psaných černým a červeným inkoustem v rané nové horní němčině. Po Liechtenauerových verších (listy 3r–9v) následuje glosa Sigmunda Ringecka k dlouhému meči (10v–48v). Ringeckovi se připisují také glosa ke krátkému meči (88r–108r) a začátek jízdního šermu (109r–110v), na který navazuje jízdní šerm pseudo-Petera von Danzig (110v–121v). Mezi tím stojí anonymní pojednání o dlouhém meči, text Andre Lignitzera o meči s bucklerem (54r–55v), zlomek Liechtenauerových veršů, zlomek o zápasu Otta Juda (78r–84r) a anonymní pasáže o zápasu. Listy 126r–148v jsou prázdné. Kdo svazek sestavil, se nepodařilo doložit. Rukopis bývá celý mylně připisován Ringeckovi, ačkoli o něm úvod mluví ve třetí osobě. Podle Wiktenaueru jde o spěšnou kopii plnou chyb, škrtů, vsuvek a vynechávek, která navíc vypouští většinu odkazů na ilustrace předlohy. Glosu k dlouhému meči bez zbroje však podává v úplném znění.

Bojová umění v díle

Autorství

Datace rukopisu se v bádání výrazně posouvala. Wierschin jej roku 1956 kladl do první poloviny 15. století, případně až na konec 14. století, a vycházel přitom ze vztahu Ringecka k Liechtenauerovi a ze závislosti na rukopisu MS 3227a. Hils roku 1985 navrhl léta 1438–1452, v dedikantovi viděl vévodu Albrechta III. Bavorského a rukopis pokládal za pramen Starhemberského Fechtbuchu. Dnes přijímanou dataci 1504–1519 přinesl Hoffmann roku 2010 rozborem vodoznaků. Sigmund Ringeck je přijímán za autora glosy k dlouhému meči, glosy ke krátkému meči a k jízdnímu šermu jsou mu pouze připisovány. Jeho jméno je uvedeno v Kalově soupisu členů Liechtenauerovy společnosti kolem roku 1470. Podle Wiktenaueru může odkazovat na ves Ainring na německo-rakouské hranici. Za Ringeckova patrona se pokládá vévoda Albrecht Bavorský, není však jisté, zda Albrecht III., nebo Albrecht IV.

Vliv

Ringeckova glosa se kromě drážďanského rukopisu dochovala v dalších opisech: Cluny Cl. 23842 (kolem roku 1490), Salzburg M.I.29 (1491), Glasgow E.1939.65.341 (1508), Norimberk Pirckh.Papp.353 a Vídeň 26-232 (oba z 16. století), Augsburg Reichsstadt 82 (1553) a Rostock Var.82 (kolem roku 1570). Podle Wiktenaueru jde o nezávislé a zlomkovité linie přenosu od ztraceného originálu, který byl bohatě ilustrovaný. Drážďanský opis z odkazů na tyto ilustrace většinu vypustil. Na Ringeckův výklad Liechtenauerových veršů podle téhož pramene navázali Hans Medel a Joachim Meyer.

Vydání a překlady

První tištěné vydání Ringeckovy glosy připravil Christian Henry Tobler roku 2001. Anglický překlad Davida Lindholma s ilustracemi Petera Svärda vyšel v letech 2003 a 2006. Další anglické překlady pořídili Bellinghausen (1999), Rawlings (1999–2003), Farrell (2010), Trosclair (2015), Cheney (2020) a dvojice Chidester a Hagedorn (2024). Tato vydání se týkají Ringeckovy glosy, ne nutně celého drážďanského svazku s texty Lignitzera, Otta Juda a pseudo-Petera von Danzig.

Lidé a bojová umění

• Johannes LiechtenauerAutor
• Sigmund RingeckAutor
• Andre LignitzerAutor
• Ott JudAutor

Údaje

Forma

Rukopis

Uložení

Sächsische Landesbibliothek, Dresden

Signatura

Mscr.Dresd.C.487

Listů

148

Materiál

Papír

Vydání

• 2001 · EN · první vydání
• 2003 · EN · překlad
• 2006 · EN · překlad