Okinawské Ti (Okinawa-te)
沖縄手Okinawské označení ti (japonsky te, ruka) pro domácí bojové umění, které se podle jedné z teorií spojilo s čínským bojem a dalo vzniknout karate.
Základní informace
JaponskoCharakter a původ
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
Katalogy a databáze pro Okinawské Ti (Okinawa-te)
O bojovém umění Okinawské Ti (Okinawa-te)
Ti, japonsky te, doslova ruka, je okinawské označení domácího bojového umění. Green (Martial Arts of the World, 2001) uvádí, že okinawsky se vyslovuje di, a odlišuje ho od karate, které se původně nazývalo toudi nebo tote, čínská ruka, a označovalo kořeny v čínských bojových uměních. Jak ti vypadalo, se podle abstraktu v japonském odborném časopise o budo kvůli nedostatku starých záznamů přesně neví. Okinawské informační centrum karate OKIC uvádí, že o tom, kdy a v jaké podobě karate vzniklo, nelze nic jasně tvrdit, a podle zprávy prefekturní rady pro vzdělávání z roku 1994 shrnuje tři teorie. Podle první karate vychází z ti, původního okinawského umění, které později ovlivnila čínská a jiná bojová umění. Rozšířené vysvětlení, že vývoj podpořily dva zákazy zbraní, za krále Sho Shina a po obsazení ostrovů doménou Satsuma roku 1609, encyklopedie Nipponica považuje za zpochybněné. Trojí dělení na Shuri-te, Tomari-te a Naha-te se podle OKIC poprvé objevilo až roku 1927.
Historie
Království Ryukyu podle slovníku Yamakawa Nihonshi Shojiten vzniklo roku 1429, když Sho Hashi sjednotil tři království na ostrově Okinawa, Hokuzan, Chuzan a Nanzan. Green uvádí, že čínská bojová umění se do ryukyuské kultury dostala s čínskými přistěhovalci, jako bylo třicet šest rodin usazených v Kume, a s Okinawany, kteří cestovali do ciziny. První zmínka o te se podle něj objevuje až po satsumské invazi roku 1609, v ústním vyprávění o Jana Ueekata.
Číst dál
Za vlády krále Sho Shina (1477–1526) podle Greena edikt zakázal nosit a hromadit zbraně. Obecně se nedodržoval a zákaz zbraní se přísně vymáhal až po japonském dobytí roku 1609. Nipponica uvádí, že teorie o dvou zákazech zbraní, za Sho Shina a za satsumské vlády, se rozšířila díky raným spisům, jejichž autorem je Funakoshi Gichin, a dodnes má širokou podporu. Poválečný výzkum ale podle ní zjistil, že na hradě Shuri sídlilo stálé vojsko, a nové čtení nápisu Momourasoe rankan no mei, který se uváděl jako doklad, připravilo politiku zákazu zbraní o oporu. Nipponica píše, že existence tode byla samurajům z domén Satsuma a Higo známa nejpozději v 18. století, a zpochybňuje tím teorii tajného předávání. Abstrakt přednášky, jejímž autorem je člen sdružení Nihon Karatedo Motobu-kai, naopak uvádí, že karate se v době království cvičilo tajně a předávalo se jedinému dědici, takže dobové doklady téměř chybějí. Podle jiného abstraktu téhož autora ukazuje závěť, kterou sepsal ryukyuský samuraj Aka Pechin Chokushiki v letech 1778 a 1783, že se na Okinawě v 18. století učil šerm Jigen-ryu. Závěť zmiňuje i umění karamuto a yawara, která se nemají cvičit, a autor karamuto vykládá jako pravděpodobně dnešní karate nebo jeho předchůdce. Tradice podle abstraktu v japonském odborném časopise o budo vypráví, že asi před dvěma sty lety lidé nazývali válečníka ze Shuri, který se naučil čínský boj, Tode Sakugawa, a odtud pochází název tode. Autor soudí, že umění čínského původu se záměrně nazvalo tode, protože ti, domácí okinawské bojové umění, už existovalo. Nipponica uvádí, že tode se v království cvičilo mezi válečnickou vrstvou, kterou nazývá samure, jako bojové umění, součást vzdělání a státní představení, a jmenuje válečníky, jimiž byli Tode Sakugawa (vlastním jménem Sakugawa Kanga) a Matsumura Sokon (1809–1899). Způsob předávání ti, dřív od mistra k jedinému žákovi, se podle Nipponiky výrazně změnil, když se tode koncem let Meiji 30 až 39 díky úsilí, které vyvinuli Itosu Anko (1831–1915) a další, dostalo do okinawských škol. Roku 1922 uvedl Funakoshi Gichin tode na japonské pevnině a od roku 1924 vznikaly univerzitní kluby v oblasti Kanto. Green uvádí, že Funakoshi na počátku dvacátých let 20. století navrhl nahradit znak pro Tang znakem pro prázdný, což Okinawa odmítala až do schůze roku 1936.
Čím se liší
Green odlišuje te, úzce spojené se zbraněmi a s královským dvorem, od karate, původně toudi, jehož název ukazuje na kořeny v čínských bojových uměních. Uvádí i názor, že te může být japonského původu. Abstrakt v japonském odborném časopise o budo považuje Motobu udundi za přežívající umění linie ti bez přímého čínského vlivu, na rozdíl od tode, které se vyvinulo z čínského boje. Slovníky se v definici karate liší. Daijisen ho popisuje jako umění, které vzniklo na Okinawě spojením čínského boje z doby Ming s okinawským kobudo, Nihon Kokugo Daijiten jako boj přenesený z Ryukyu, který se rozvinul, protože za vlády rodu Shimazu bylo zakázáno nosit zbraně.
Technika
Technika se podle Nipponiky v ryukyuském a okinawském období předávala hlavně přes kata a typické bylo zpevňování pěstí na makiwaře. Linie Shuri-te, která vychází od mistra Matsumura Sokon, měla jako základní kata naihanchi, linie Naha-te, jejímž obnovitelem byl Higaonna Kanryo, kata sanchin. Okinawské tradiční karate si podle Nipponiky tento přístup postavený na kata drží v jádru dodnes. Green uvádí, že te bylo vždy úzce spojeno se zbraněmi a jeho hlavními zbraněmi byly meč, kopí a naginata.
Trénink
Mladí muži ryukyuského a okinawského období podle Nipponiky zkoušeli své umění i ve venkovních soubojích zvaných kakedameshi a takto prý cvičil i Motobu Choki. Výuka se podle téže encyklopedie opírala o kata a o zpevňování pěstí na makiwaře.
Dnes
Když dnes prefektura Okinawa mluví o okinawském karate, zahrnuje do něj podle Nipponiky i ryukyuské kobudo, umění se zbraněmi sai, tuifa a dalšími. Prefektura slaví 25. října Den karate. Podle OKIC je většina dnešních škol (ryuha) nová a nejstarší z nich je goju-ryu, pojmenovaná po ukázce, kterou předvedl Shinzato Jin'an v listopadu 1930 ve svatyni Meiji. Na první mezinárodní turnaj okinawského karate v srpnu 2018 vybral organizační výbor jako oficiální seznam 133 kata karate, 28 kata bojutsu a 17 kata saijutsu.
Zajímavosti
Abstrakt v japonském odborném časopise o budo ztotožňuje mistra karate 18. století, kterého Motobu Choki ve své knize z roku 1932 nazývá Gushikawa Uekata, nejspíš s politikem Ginowan Uekata Choga, který byl v letech 1745 až 1750 jedním ze sanshikan za krále Sho Kei. Jeho vnučka se provdala za pátou hlavu rodu Motobu Udun, předka bratrů Motobu Choyu a Motobu Choki. Kniha Watashi no Tode-jutsu (1932), jejímž autorem je Motobu Choki, je podle autora abstraktu jedním z nejstarších a nejpodrobnějších záznamů ústní tradice.
Styly a větve
Časté otázky
Jaký je rozdíl mezi ti a karate?
Ti (japonsky te, ruka) je okinawské označení domácího bojového umění. Karate se podle Greena původně nazývalo toudi, čínská ruka, a jeho název ukazuje na kořeny v čínských bojových uměních. Jak přesně ti vypadalo, kvůli nedostatku záznamů není známo.
Vzniklo karate kvůli zákazu zbraní na Okinawě?
To je rozšířená teorie, kterou podle Nipponiky šířily rané spisy, jejichž autorem je Funakoshi Gichin. Poválečný výzkum ale podle téže encyklopedie ukázal, že na hradě Shuri sídlilo stálé vojsko, a teorie zákazu zbraní ztratila oporu.
Odkdy se rozlišuje Shuri-te, Naha-te a Tomari-te?
Podle okinawského informačního centra karate OKIC se toto dělení poprvé objevilo roku 1927, kdy se z praktických důvodů použilo při ukázce karate pro Kano Jigora, kterou uspořádali Miyagi Chojun a Mabuni Kenwa.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.