Lutte Parisienne (Pařížský zápas)
Úchopová složka savate z Paříže 19. století, která podle Greena skrývala své techniky. Od roku 1992 se podle Le Monde nazývá savate défense.
Základní informace
FrancieCharakter a původ
Trénink
Pro koho
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
O bojovém umění Lutte Parisienne (Pařížský zápas)
Lutte parisienne, pařížský zápas, je úchopová složka savate. Green (2001) píše, že vznikla jako odpověď savatistů na zákon, kterým pařížská policie trestala pouliční souboj rukama nebo nohama dlouhou vojenskou službou, a to jako forma úchopového boje, která své techniky co nejvíc skrývá. Za kodifikaci technik podle něj nejvíce odpovídali savatisté Hubert LeBroucher a Louis Vigneron, Joseph Charlemont v knize z roku 1899 píše Leboucher. Techniky jsou podle Greena odvozené ze západního zápasu a používají hody i páky tak, aby soupeře poškodily a umožnily rychlý únik. Joseph Charlemont na konci 70. let 19. století systematizoval výuku boxe française, holí a lutte parisienne do stupňů. Koncem 70. let 20. století byla lutte parisienne podle Greena vyjmuta z běžného studia savate. Le Monde v roce 1998 psal, že na konci 60. let zanikla, v roce 1991 se vrátila a od roku 1992 se nazývá savate défense a je kodifikovanou disciplínou francouzské federace boxe française a savate.
Historie
Le Monde uvádí, že lutte parisienne se do pařížské prefektury dostala za prefekta Duboise a svůj rozvoj vděčí Françoisi Vidocqovi, slávu měla nejprve u policie a pak v klubech boxe française. Charlemont v knize z roku 1899 otiskl program mimořádného utkání z 10. května 1868 v Saint-Ouen, které zahrnovalo pointe, contre-pointe, canne, grand bâton, boxe française a lutte parisienne, a výstřižky z bruselského tisku, podle nichž byla lutte parisienne v roce 1878 součástí utkání a on sám učitelem šermu, holí, boxu, lutte parisienne a gymnastiky. Desbonnet v roce 1911 píše, že v roce 1868 byla lutte parisienne v pařížských arénách na vrcholu, a výraz používá pro pařížská zápasnická představení.
Čím se liší
Le Monde píše, že lutte parisienne se na rozdíl od boxe française podobá spíš sportu pro darebáky a nevylučuje tahání za uši, mačkání nosu ani prsty do očí, pokud jsou účinné. Green o La Lutte Française, později nazývané řecko-římský zápas, uvádí, že dovolovala úchopy od hlavy po pas bez útoku na nohy a zakazovala údery hlavou, škrcení a páky.
Technika
Green uvádí, že techniky lutte parisienne používají hody a páky tak, aby protivníka poškodily, ne aby ho držely, a mnohé mají vypadat jako nehoda nebo zůstat skryty před svědky. Vigneron podle něj zdůrazňoval silné hody a držení, LeBroucher škrcení a lámání vazu. Z lutte parisienne podle Greena pochází i hůl se zahnutým koncem, kterým lze soupeře zachytit, strhnout nebo podrazit. Francouzská federace savate ve svém historickém přehledu píše, že Leboucher prosazoval prudké vstupy, podmety a enfourchements a že savate défense se těmito technikami široce inspirovala.
Trénink
Green píše, že v savate danse de rue se techniky lutte parisienne zavádějí řadou cvičení ve dvojicích po zbraňovém systému a nejvyšší dva stupně stříbrné rukavice přidávají složitější zápasnické sestavy. Le Monde v roce 1998 popisuje trénink u Pierra Chagne v klubu Élan de Montreuil, který techniku označil za založenou na obraně. V malé hale je podle listu dovoleno vše, pokud se člověk ubrání, ruce, nohy, hlava, boj tělo na tělo, hůl i tyč.
Stupně a postup
Green uvádí, že Joseph Charlemont rozdělil výuku boxe française, holí a lutte parisienne do stupňů a vytvořil systém rukavic k hodnocení žáků s barevnými šerpami nebo manžetami.
Soutěže
Le Monde v roce 1998 označil lutte parisienne za bojový sport bez soutěží a skutečných zkoušek. Desbonnet popisuje zápasnická představení v pařížských arénách v letech 1867 a 1868, kde pravidla zakazovala oslovovat diváky a o pádu rozhodovala porota, jejíž předseda zvedl trikolórní praporek.
Dnes
Le Monde v roce 1998 uvádí, že savate défense, dříve lutte parisienne, je kodifikovanou disciplínou přidruženou k francouzské federaci boxe française a savate, a podle Pierra Chagne ji cvičí 500 až 1 000 lidí. V roce 1992 se podle listu na federaci obrátila zvláštní jednotka losangeleské policie, aby její příslušníci mohli absolvovat kurzy lutte parisienne. Francouzská federace savate uvádí Pierra Chagne jako odborníka na lutte parisienne a savate boxe française.
Zajímavosti
Charlemont vypráví, že Leboucher probudil spící zápas a podporoval zápasníka Arpina a že císařovna Evženie dala veřejné zápasy zakázat, protože se jí zdály šokující. V literatuře 19. století, například u Bloye a Verna, je výraz lutte parisienne často jen obrazným označením pařížského boje o úspěch.
Časté otázky
Je lutte parisienne samostatný zápas?
Green ji popisuje jako úchopovou složku savate a Le Monde jako disciplínu, která se od roku 1992 nazývá savate défense a patří pod francouzskou federaci boxe française a savate.
Kdo vytvořil lutte parisienne?
Prameny se liší. Green připisuje kodifikaci technik savatistům Hubertu LeBroucherovi a Louisi Vigneronovi, Le Monde připisuje její rozvoj Françoisi Vidocqovi.
Jaký byl vztah lutte parisienne a řecko-římského zápasu?
Green uvádí, že La Lutte Française, později nazývaná řecko-římský zápas, zakazovala útok na nohy, škrcení a páky. O lutte parisienne píše, že používá hody a páky tak, aby soupeře poškodila.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.