Juego de Maní
Juego de maní je podle Atlas Etnográfico de Cuba boxerský tanec, v němž sólista uprostřed kruhu útočí na soupeře, kteří ho obklopují.
Základní informace
Charakter a původ
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
O bojovém umění Juego de Maní
Juego de maní je podle Atlas Etnográfico de Cuba boxerský tanec, který obvykle předvádí skupina mužů, ačkoli ho dříve tančily i ženy. Ortiz (1951), jak ho převypráví Mora Basart (2021), ho popisuje jako v zásadě pěstní souboj, v němž jeden tanečník útočí na obránce v kruhu kolem sebe. Wikipedie uvádí také jméno baile de maní a zaznamenané delší jméno juego de maní con grasa. Slovo maní podle Wikipedie údajně znamená válka v blíže neurčeném africkém jazyce a s arašídy nesouvisí. Zakladatele ani rok vzniku jsme v pramenech nenašli.
Číst dál
Mora Basart podle Ortize řadí maní do bantuských a kongských folklorních cyklů palo, makuta a garabato jako odvozeninu jednoho ze symbolických tanců bantuského náboženství. Podle Wikipedie hájí někteří badatelé západoafrický původ, jiní kladou kořeny do Konga. Ortiz podle Mora Basart popisuje maní jako tanec a souboj zotročených dělníků cukrovarů, ingenios, a zápasy mezi cukrovary často podporovali majitelé, kteří zvyšovali sázky. Podle Wikipedie se kubánská forma jasně vyhranila v 19. století na plantážích cukrové třtiny. Prameny se rozcházejí v tom, jaké údery maní dovoloval. Ortiz podle Mora Basart píše, že údery pod pás, loktem a nohou byly zakázané. Wikipedie se s odkazem na populární knihu Crudelliho (2008) a praktika Quijana zmiňuje o nízkých kopech, podmetech a úderech hlavou, loktem a koleny. Green (2001) řadí maní mezi africko-americká bojová umění, která možná už zanikla.
Historie
Ortiz (1951) podle Mora Basart (2021) popisuje maní jako tanec a souboj zotročených dělníků kubánských cukrovarů, ingenios, a zmiňuje rivalitu mezi jednotlivými cukrovary. V oblastech jako Aguacate, Canasí a Caraballo byli podle něj zápasníci velmi zruční a za nejzkušenějšího hráče byl pokládán Indalecio Esponda. Někteří zotročení zápasníci si podle Mora Basart výdělky z maní vykoupili svobodu. Podle Wikipedie se kubánská forma jasně vyhranila v 19. století na plantážích cukrové třtiny. Tatáž Wikipedie uvádí, že někteří badatelé hájí západoafrický původ maní, kdežto jiní kladou jeho kořeny do Konga. Mora Basart podle Ortize řadí maní do bantuských a kongských folklorních cyklů. Miguel Quijano (2025) na webu capoeirahistory.com klade původ maní do oblasti Konga a Angoly. Dějiny dělí na plantážní éru do roku 1886, éru cabildos a pouličních soubojů od roku 1887 do šedesátých let a folklorní éru od šedesátých let 20. století.
Čím se liší
Green (2001) řadí kubánský maní do jedné skupiny s brazilskou capoeirou, martinickou ladjia, venezuelskou bromou, guadeloupským chat'ou a surinamskou susa jako africko-americká bojová umění s hudebním doprovodem. Wikipedie s odkazem na knihu J. Lowella Lewise Ring of Liberation (1992) zmiňuje podobnost s capoeirou a s l'agya a danmyé z Martiniku a Guadeloupe. Rozdíl proti capoeiře vyplývá ze srovnání dvou pramenů. Podle Ortize (1951), jak ho převypráví Mora Basart (2021), byl maní hlavně pěstní souboj se zákazem kopů a úderů pod pás, kdežto capoeira podle Greena stojí na kopech, podmetech a hlavičkách. Seznam technik s kopy, podmety, hlavičkami a lokty má jen Wikipedie z populární knihy Crudelliho (2008) a od praktika Quijana.
Technika
Sólista podle Atlas Etnográfico de Cuba stojí uprostřed kruhu, zastupuje svou skupinu a obklopují ho protivníci. Tanečník uprostřed podle atlasu někdy se zavázanýma očima rozdává údery a zpívá urážlivé písně, jimiž provokuje ostatní muže v kruhu. Sólový tanec se podle atlasu vyznačuje improvizací a nečekanými pohyby, kterými tanečník mate soupeře, aby je překvapil účinnými údery. Rytmus podle Ortize (1951), jak ho převypráví Mora Basart (2021), udávaly bubny yuca a agogó nebo údery do motyky, guataca. Bubeník, který vypadl z rytmu, podle něj přestal hrát a zapojil se do boje. Ortiz podle Mora Basart píše, že údery do zranitelných míst byly zakázané, údery pod pás, loktem a nohama se nazývaly fulastrerías a hrozily za ně tvrdé tresty. Wikipedie s odkazem na Crudelliho (2008) a Quijana (2024) uvádí, že maní zahrnuje nízké kopy, podmety, údery pěstí, hlavou, loktem, předloktím, koleny a dlaní. Hudbou maní je podle Wikipedie hudba palo monte, zdrojem je však jen praktik Miguel Quijano.
Trénink
Maniseros podle Ortize (1951), jak ho převypráví Mora Basart (2021), chodili bosí a nazí od pasu nahoru, v krátkých nebo vyhrnutých kalhotách. Zbraně nenosili, měli jen barevný šátek na širokém koženém pásu, který chránil břicho. Před bojem podle Mora Basart šampioni zpívali epické písně o svých činech. Podle téhož zdroje se zápasilo holýma rukama, s náramky, nebo s tělem namazaným tukem, který tlumil údery. Yvonne Daniel (2005) podle Wikipedie uvádí, že tanečníci maní někdy nosili kožené chrániče zápěstí zdobené kovem a raný maní byl kvůli tomu zvlášť nebezpečný.
Soutěže
Zasažený muž podle Atlas Etnográfico de Cuba buď sám jde doprostřed kruhu, nebo z tance vypadává. Zápasy mezi různými cukrovary byly podle Ortize (1951), jak ho převypráví Mora Basart (2021), běžné a často je podporovali sami majitelé, kteří zvyšovali sázky. Sázky podle něj spravoval náčelník cabilda nebo stařešina skupiny. Wikipedie s odkazem na Crudelliho (2008) uvádí, že někteří majitelé otroků brali maní jako zápas a sázeli na výsledek, a zmiňuje i domněnku o zápasech na život a na smrt. Souboje podle Mora Basart mohly skončit smrtí. Těžce zbitého zápasníka podle něj uložili do zvláštního koryta, batea, a zranění léčili směsí moči, pálenky a tabákových slin.
Dnes
Green (2001) řadí kubánský maní mezi africko-americká bojová umění, která možná už zanikla. Podle Ortize (1951), jak ho převypráví Mora Basart (2021), hrály maní ve třicátých letech 20. století stále černošské komunity v Pocitos v Marianau u Havany. Miguel Quijano (2025) na webu capoeirahistory.com píše, že od šedesátých let žije maní hlavně jako jevištní folklor souboru Conjunto Folklórico Nacional de Cuba, předtím v cabildos a Casas de Ocha. Sám autor je praktik a označuje se za jediného certifikovaného mistra. Podle Wikipedie bylo zakládajícími členy Conjunto Folklórico Nacional osm žáků Argelierse Leóna, kteří učili tanečně pojatou folklorní verzi maní.
Zajímavosti
Mora Basart (2021) spojuje pohyb kubánského boxera Yordenise Ugáse s tradicí maní. Připomíná také, že zápasníci bývali tak zbití, že nemohli pracovat při sklizni třtiny. Ještě delší zaznamenané jméno je podle Wikipedie juego de maní con grasa, které uvádí Ortiz (1951). Vedle něj Wikipedie uvádí kratší jména juego de maní a baile de maní. Tuk připomíná i Mora Basart, podle něhož se někdy zápasilo s tělem namazaným tukem, který tlumil údery. Slovo maní podle Wikipedie údajně znamená válka v blíže neurčeném africkém jazyce a s významem arašíd nesouvisí.
Časté otázky
Co je juego de maní?
Podle Atlas Etnográfico de Cuba je maní boxerský tanec, v němž sólista uprostřed kruhu útočí na soupeře, kteří ho obklopují. Obvykle ho podle atlasu tančí muži, dříve i ženy.
Jaké údery maní dovoloval?
Ortiz (1951) podle Mora Basart (2021) píše, že údery pod pás, loktem a nohou byly zakázané. Kopy, podmety a lokty uvádí jen Wikipedie podle Crudelliho a praktika Quijana.
Hraje se maní ještě dnes?
Green (2001) píše, že maní možná už zanikl. Podle Quijana na webu capoeirahistory.com žije od šedesátých let hlavně jako jevištní folklor Conjunto Folklórico Nacional de Cuba.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.