Gladius
Doslova: meč
Krátký meč římské pěchoty převzatý od Keltiberů z Hispánie; legionáři jím bodali ve výšce břicha, až ho ve 3. století n. l. nahradila delší spatha.
Základní informace
O zbrani
Gladius byl meč římské pěchoty od 3. století př. n. l. do 3. století n. l., kdy ho těžká pěchota vyměnila za delší spathu. Předlohu Římané převzali od Keltiberů, kteří za punských válek bojovali na straně Kartága a zapůsobili na ně už v bitvě u Kann (216 př. n. l.). Změnu podle převládajícího názoru prosadil Scipio Africanus po dobytí Cartageny roku 209 př. n. l. Slovo gladius je patrně výpůjčka z keltštiny (*kladi(b)os, „meč“). Rozlišuje se několik typů. Gladius hispaniensis měl čepel 60–68 cm, celkovou délku 75–85 cm, šířku 5 cm a vážil kolem 1 kg. Typ Mainz měl čepel 50–55 cm, šířku 7 cm a asi 800 g, typy Fulham a Pompeje vážily kolem 700 g a pompejský měl nejkratší čepel, 45–50 cm. Jílec se latinsky nazýval capulus. Meče se kovaly buď svařováním pruhů, nebo z jednoho kusu, ze železa z dýmačkových pecí; vyráběli je specializovaní řemeslníci gladiarii. Legionáři gladiem hlavně bodali, a to ve výšce břicha. Plně vyzbrojený legionář nesl kromě meče štít scutum, jeden nebo dva oštěpy pila a často i dýku pugio. Makedonští vojáci byli kolem roku 200 př. n. l. podle pramene zděšeni, když viděli těla rozsekaná gladiem.
Části zbraně
- Rukojeť — capulus
Příbuzné zbraně
- Používala se v páru s: Pilum