Bō shuriken
棒手裏剣 · bō shuriken
Doslova: tyčový shuriken
Tyčový shuriken: rovný železný či ocelový hrot dlouhý 12–21 cm, který japonské školy vrhaly hlavně přímým letem bez otáčení (jiki-daho).
Základní informace
JaponskoO zbrani
Bo-shuriken (棒手裏剣, „tyčový shuriken“) je jedna ze dvou hlavních podob shurikenu. Jeho původ zůstává nejasný. První historicky zaznamenanou školou shurikenjutsu je Ganritsu-ryu (kolem roku 1625), která vyučovala i šerm a boj s kopím, holí a naginatou. Vrchol vývoje umění připadá na mírové období Edo (1603–1868). Jde o rovný hrot ze železa nebo oceli, obvykle čtyřhranného, někdy kulatého nebo osmihranného průřezu; některé kusy mají hrot na obou koncích. Délka se pohybuje mezi 12 a 21 cm, hmotnost mezi 35 a 150 g. Podle vzoru se rozlišují kugi-gata (hřebíkový tvar), hari-gata (jehlový) a tanto-gata (nožový). Hrot školy Negishi-ryu, vyvinutý z hrotu Ganritsu-ryu, má osmihrannou hlavu. Vrhal se většinou pravou rukou, protože samuraj nosil meč vlevo, a to přímým letem, s polovičním nebo s plným otočením. Ganritsu-ryu užívala přímý let jiki-daho, který byl podle pramene japonskou zvláštností, kdežto v Číně převládaly rotační hody. Shurikenjutsu bylo ve většině škol závěrečným učením pro žáky, kteří zvládli celou osnovu, a toto utajení přivedlo umění téměř k zániku. Po roce 1868 umění udrželi Naruse Kanji (1888–1948) z Negishi-ryu, autor první knihy o shurikenjutsu (1943), Fujita Seiko (1899–1966), autor příručky Zukai shurikenjutsu (1964), a Saito Satoshi (1922–2014) z Negishi-ryu, který až do smrti předsedal Japonské společnosti pro podporu kobudo. Roku 1979 vznikla škola Meifu Shinkage-ryu, která hází malými hroty podobnými tužce.
Příbuzné zbraně
- Varianta zbraně: Shuriken