Takenouchi-ryu Jujutsu
竹内流Japonská škola z provincie Mimasaka, podle záznamů nejstarší škola jujutsu, tradice klade vznik do roku 1532. Jádrem je boj s krátkou čepelí a poutání, dva domy rodu sídlí v Okayamě.
Základní informace
JaponskoCharakter a původ
Trénink
Organizace a soutěže
Z čeho se styl skládá
Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.
Katalogy a databáze pro Takenouchi-ryu Jujutsu
O bojovém umění Takenouchi-ryu Jujutsu
Takenouchi-ryu je japonská stará škola bojových umění z provincie Mimasaka, dnešní prefektury Okayama. Daijisen ji označuje za nejstarší dochovanou školu jujutsu, Heibonsha a Britannica za nejstarší podle záznamů a Nipponica za jednu ze škol s úlohou zdroje novověkého jujutsu, která vedle jujutsu zahrnuje i kopí, naginatu a hůl. Nihon Kobudo Kyokai ji popisuje jako souhrnné bojové umění s jádrem v zápase a v boji s krátkou čepelí a poutání z období Sengoku a dodává, že se o ní říká, že je zdrojem jujutsu. Adachi 2020 v recenzovaném časopise ukazuje, že označení nejstarší jujutsu se v publikacích školy objevuje od roku 1973 a zdroj jujutsu od roku 1979 a že Kano Jigoro o přímém vztahu juda k domu v Kakuishitani nemluví.
Číst dál
Zakladatelem je podle Nihon Kobudo Kyokai, Nipponiky, Daijisenu a Britanniky Takenouchi Hisamori, podle Nihon Kobudo Kyokai pán hradu Ichinose v obci Hawa (čtení podle biografického slovníku Kodansha, který uvádí roky 1503 až 1595). Vznik školy v roce Tenbun 1 (1532) podávají Daijisen, Nipponica a Britannica jako tradici, Nihon Kobudo Kyokai ho uvádí bez výhrady. Podle Nihon Kobudo Kyokai se Hisamorimu po modlitbách v místě zvaném Sannomiya zjevil stařec, který jeho dřevěný meč o délce 2 shaku 4 sun zlomil na dvě krátké čepele se slovy, že dlouhý meč je k ničemu, a předal mu poutání provazem a pět článků zajímání s bojem s krátkou čepelí, Nipponica podle rodinného podání mluví o osobě v oděvu horského asketa ve snu. Adachi 2020 upozorňuje, že škola udává den založení 24. 6. Tenbun 1, ale v červnu toho roku platila ještě předchozí éra, takže datum je podle japonského kalendáře nesprávné. Podle Nihon Kobudo Kyokai byla nauka systematizována během tří generací: druhá hlava vyrazila ve 23 letech na putování za bojovým uměním, třetí dovršila školu včetně boje s krátkou čepelí a obě obdržely od císařů titul hinoshita hoshu kaisan (čtení podle Nipponiky), který Muromoto volně podává jako největšího zápasníka země, spolu s právem užívat jméno Toichiro. Podle Nipponiky třetí hlava sloužila pánovi Tsuyamy za 500 koku a zemřela roku 1671 ve věku 69 let. Škola se předává v rodu Takenouchi dodnes ve dvou domech, které Nihon Kobudo Kyokai i Nihon Kobudo Shinkokai vedou jako samostatné členy: dům soke s čtrnáctou hlavou Takenouchi Toichiro Hisamune a dům sodenke s třináctou hlavou Takenouchi Tojuro Hisatake (čtení podle koryu.com), oba v Kakuishitani ve městě Okayama. Dům sodenke vznikl podle Nihon Kobudo Kyokai z vůle osmé hlavy, aby krevní linie školy nezanikla. Místo vzniku školy s dojo a hřbitovem hlav rodu je od roku 1976 prefekturní památkou. Koryu.com uvádí obory jujutsu (torite, koshi no mawari, kogusoku), hade, hůl, meč, iai, poutání, naginatu, železný vějíř a sakkatsuho. Z Takenouchi-ryu podle Muromota na koryu.com vyšla řada dalších škol včetně Takagi-ryu, jejíž zakladatel se podle podání, které Muromoto přejímá z Habua 1994, po prohře s třetí hlavou stal jejím žákem.
Historie
Nihon Kobudo Kyokai uvádí, že školu založil v roce Tenbun 1 (1532) pán hradu Ichinose v provincii Mimasaka Takenouchi Hisamori (čtení podle biografického slovníku Kodansha, který udává roky 1503 až 1595 a úmrtí ve věku 93 let). Podle stránky domu soke se Hisamori po uctění boha Atago uchýlil k modlitbám do místa zvaného Sannomiya v obci Hawa, kde se mu zjevil stařec, který řekl, že mu ukáže jedno umění: Hisamori udeřil dřevěným mečem o délce 2 shaku 4 sun, ale stařec jej bez otočení paty položil pod své koleno, při druhém střetnutí se proti němu nebylo možné udržet, stařec meč zlomil na dvě poloviny se slovy, že dlouhý je k ničemu a má být krátký, a od toho prý malá čepel dodnes nese název kogusoku. Pak mu předal poutání provazem, pět článků zajímání a boj s krátkou čepelí. Nipponica podle rodinného podání mluví o osobě v oděvu horského asketa, která se zjevila ve snu a dřevěný meč rozřízla na dvě části. Nihon Kobudo Kyokai sám píše, že rodinný spis vypráví anekdoty, které počátek školy zvelebují. Biografický slovník Kodansha dodává, že Hisamoriho hrad později dobyl Ukita Naoie a Hisamori na stáří našel útočiště na jiném hradě.
Číst dál
Nauka byla podle Nihon Kobudo Kyokai systematizována během tří generací. Druhá hlava, druhý syn zakladatele, se ve dvaceti letech naučila pět článků nauky, ve třiadvaceti vyrazila na putování za bojovým uměním a zkušenosti ze skutečných soubojů shrnula v osmi článcích, podle Todoa a Shindea 1996 v recenzovaném časopise stanovila pravidla školy a sestavila text zvaný v abstraktu Heiho-ka, kterým vykládala žákům přípravu k boji podle zenu. Třetí hlava, nejstarší syn druhé, dosáhla na putování tajemství a školu dovršila včetně boje s krátkou čepelí, podle Nipponiky obě hlavy odešly do Kjóta a obdržely titul hinoshita hoshu kaisan (čtení podle Nipponiky), podle Nihon Kobudo Kyokai ho dostala druhá hlava roku Genna 6 (1620) od císaře Go-Mizunoo a třetí roku Kanbun 3 (1663) od císaře Reigen spolu s právem trvale užívat jméno Toichiro, a podle Nipponiky do konce éry Kan'ei vytvořily výukový systém o 25 článcích boje s krátkou čepelí, 65 článcích ústního předání a 5 článcích zajímání. Třetí hlava Hisayoshi (čtení podle Muromota na koryu.com) sloužila podle Nipponiky pánovi Tsuyamy Morimu Nagatsuguovi za 500 koku, vyučovala v dojo pod hradem a zemřela roku 1671 ve věku 69 let. Čtvrtou hlavou se stal její třetí syn a od něj nesou všechny hlavy domu soke jméno Takenouchi Toichiro. Nipponica uvádí, že v érách Kyoho a Tenpo hrozilo hlavní linii vymření a zachránili ji jako opatrovníci vazal z Tsuyamy a vazal ze Sumota na Awaji, a jmenuje odnože v Takamatsu, Kumamotu a Sosuishitsu-ryu z Chikuzenu. Z vůle osmé hlavy založil podle Nihon Kobudo Kyokai její jediný syn vedlejší dům Tojuro, aby krevní linie nezanikla, a z něj vzešel dnešní dům sodenke. Adachi 2020 dodává, že v první polovině 19. století označovala hlava domu vlastní školu za kenjutsu a seznam z roku 1829 ji tak zapisuje. Adachi 2020 ukazuje, že Kano Jigoro citoval údaje o Hisamorim z rodových záznamů domu v Kakuishitani, že Sakuraba 1935 označil školu za nejstarší podle záznamů bez připsání původu jujutsu, kdežto Maruyama 1939 v dějinách juda napsal, že všechny edoské školy jujutsu nacházejí zdroj v jejím boji s krátkou čepelí, a kniha kodokanských autorů z roku 1970 nazvala dojo domu Toichiro domovem juda. Po zřícení kamenné zdi u dojo roku 1969 si škola podle Adachiho v obnově nově vytvořila obraz nejstaršího jujutsu a zdroje jujutsu, označení nejstarší jujutsu se objevuje v publikaci spolku z roku 1973 a zdroj jujutsu poprvé v oficiální knize z roku 1979. Adachi také dokládá, že udávaný den založení 24. 6. Tenbun 1 je kalendářně nesprávný, protože éra Tenbun začala až v červenci, a cituje názor, že dokument s budoucím letopočtem se obvykle pokládá za padělek, přičemž rok vzniku v předchozí éře obhajoval z citovaných autorů jen Oimatsu 1970. Místo vzniku školy je od 27. března 1976 prefekturní památkou Okayamy s dojo, zdí připomínající středověký horský hrad a hřbitovem s pomníky hlav rodu.
Čím se liší
Od pozdějších škol jujutsu zaměřených na holé ruce se Takenouchi-ryu podle Nipponiky liší tím, že vznikla k vítězství v bojišťovém zápase s krátkou čepelí, a Heibonsha ji charakterizuje poutáním. Oba domy rodu se podle Nihon Kobudo Kyokai a Nihon Kobudo Shinkokai vedou odděleně, přičemž označení domů je u obou federací přehozené: název s bojem s krátkou čepelí patří u Nihon Kobudo Kyokai domu sodenke, u Shinkokai domu soke. Adachi 2020 uvádí, že tradice na území bývalé Bizen-Okayamy počítá za druhou hlavu nejstaršího syna zakladatele, kdežto dům z Kakuishitani jeho druhého syna. Japonská Wikipedie dodává, že není záznam o tom, že by se škola sama nazývala jujutsu, a jako odvozené školy jmenuje mimo jiné Sosuishitsu-ryu, Rikishin-ryu, Tennen Rishin-ryu a Takagi-ryu, Muromoto na koryu.com uvádí Araki-ryu, Takagi-ryu, Sosuishitsu-ryu a další. Anglická Wikipedie tvrdí, že mnoho technik juda a aikida lze vysledovat k Takenouchi-ryu, Adachi 2020 však píše, že Kano o přímém vztahu k domu v Kakuishitani nemluví a že výklad školy jako zdroje všech edoských škol jujutsu pochází z dějin juda Maruyamy z roku 1939.
Technika
Nihon Kobudo Kyokai popisuje Takenouchi-ryu jako souhrnné bojové umění s jádrem v zápase a v zajímání s bojem s krátkou čepelí z období Sengoku a cituje báseň připisovanou druhé hlavě, podle níž je zápas srdcem školy. V boji s krátkou čepelí se podle podání o zakladateli běžně používá čepel o délce 1 shaku 2 sun. Hade klade na první místo údery do smrtících bodů a teprve po nich následují hody a znehybnění. Dům soke uvádí zásadu, že Takenouchi-ryu je především umění sebeobrany, nikoli útoku, ale poslední použití techniky pro sebeobranu je dovoleno, tedy proti meči malou čepelí a proti zbrani holýma rukama. Nipponica vysvětluje název kogusoku koshi no mawari tak, že jde o umění vzniklé k vítězství v bojišťovém zápase, nikoli o pozdější zápas holýma rukama, Heibonsha píše o škole zaměřené na poutání.
Číst dál
Koryu.com uvádí obory jujutsu (torite, koshi no mawari, kogusoku), hade, bojutsu (rokushaku bo, jo), kenjutsu (odachi, kodachi, tanto, aikuchi), iaijutsu, hojojutsu, naginatajutsu, tessenjutsu a sakkatsuho, Daijisen jujutsu, torite, kogusoku, pěstní techniku, hůl a jo. Japonská Wikipedie podle knihy školy z roku 2019 uvádí, že v době zakladatele obsahovala škola jen pět článků zajímání, 25 článků boje s krátkou čepelí, sedm článků poutání a jeden oddíl bez počtu, druhá hlava přidala pět a osm článků a třetí mimo jiné dalších 54, 15 a 5, a vyjmenovává sady boje s krátkou čepelí, hade v devíti souborech, hole v šesti, šermu, iai, naginaty, kopí a poutání o 48 článcích, i kata s deštníkem, poklicí, železným vějířem a jutte. Kusarigama uvádí jen anglická Wikipedie, průvodce koryu.com ani Nihon Kobudo Kyokai ji nejmenují. Japonská Wikipedie dodává, že škola nazývá to, co se obvykle označuje jako jujutsu, slovem hade.
Trénink
Hlavní dojo domu sodenke stojí podle Nihon Kobudo Kyokai v Kakuishitani v okrese Takebe města Okayama a škola má pobočky v Okayamě a Hirošimě včetně univerzitních klubů a klubu střední školy, dům soke sídlí v témže místě. Při poutání se podle Nihon Kobudo Kyokai používá provaz fialové barvy podle barvy čepice, kterou druhá hlava obdržela od regenta kanpaku z rodu Konoe, anglická Wikipedie uvádí lano o délce 2 shaku 5 sun. Muromoto na koryu.com píše, že po konci dob soubojů na život a na smrt se v rodu stalo pravidlem, že nikdo nemá vést zápasy proti jiným školám bez svolení hlavy a nikdo nemá o jiných školách mluvit hanlivě. Japonská Wikipedie podle knihy školy dělí poutání na rychlé, poloviční a plné vázání, sedm článků předávaných lan a dva další oddíly. Adachi 2020 uvádí, že dům Tojuro vystoupil v září 2010 v poslední den mistrovství světa v judu v Tokiu s půlhodinovou ukázkou kata v brnění a v keikogi.
Stupně a postup
Todo a Shinde 1996 uvádějí v recenzovaném časopise, že třetí hlava vytvořila systém postupu od vstupu přes stupně tassha, mokuroku, jiro a menkyo až po inka a vyučovala kata od snazších k obtížnějším podle tohoto systému. Japonská Wikipedie podle knihy školy z roku 2019 popisuje u domu soke stupně tassha, mokuroku, jiro, okuden, menkyo a inka, z nichž každý obsahuje určité soubory: na prvním stupni 25 článků boje s krátkou čepelí, hade a po dvanácti článcích hole, na druhém 54 článků, šerm a dalších pět článků zajímání, u menkyo mimo jiné pěstní techniku o dvanácti článcích, techniku těla pro muže i ženy o sedmnácti, tajná lana, oživování o sedmi článcích a 72 smrtících bodů, a na nejvyšším stupni inka nauku o oživování. Pět článků zajímání vzniklých při založení školy se podle Nihon Kobudo Kyokai dodnes předává jako tajná nauka a technika i duch školy se předávají metodou jediného dědice.
Dnes
Školu vedou dva domy rodu Takenouchi v Kakuishitani v okrese Takebe města Okayama: dům soke se čtrnáctou hlavou Takenouchi Toichiro a dům sodenke s třináctou hlavou Takenouchi Tojuro (Nihon Kobudo Kyokai č. 017 a 016, dva zápisy Nihon Kobudo Shinkokai, koryu.com uvádí jména Hisamune a Hisatake). Adachi 2020 píše, že se oba domy společně nazývají Kobudo Takenouchi-ryu nebo podle místa Kakuishitani Takenouchi-ryu. Třináctá hlava domu sodenke působí podle Nihon Kobudo Kyokai jako předseda prefekturní federace kobudo v Okayamě, která pořádá slavnost kobudo s každoročním vystoupením školy. Daijisen Plus uvádí dojo a pobočky převážně v prefektuře Okayama. Místo vzniku školy je prefekturní památkou od roku 1976. Škola vydala oficiální knihu o sobě roku 1979 a její rozšířené vydání s anglickým překladem roku 2019, databáze CiNii eviduje i řadu studií Adachiho o regionálních větvích a anglický překlad textů školy z roku 2013. Green o škole samostatné heslo nemá.
Zajímavosti
Muromoto na koryu.com vypráví podle tradice školy, že třetí hlava Hisayoshi porazila na putování před pánem Tsuyamy obra Takagiho Umanosukeho poutáním provazem a ten se stal jejím žákem a později přepracoval svůj styl do Takagi-ryu. Nikkoku uvádí jako nejstarší doložený výskyt slova Takenouchi-ryu v literatuře verš žertovné poezie ze sbírky z roku 1781. Nihon Kobudo Kyokai uvádí, že fialová barva provazu připomíná čepici, kterou druhá hlava obdržela od regenta kanpaku z rodu Konoe. Japonská Wikipedie uvádí, že z jedné větve školy získal licenci úplného předání Itagaki Taisuke. Adachi 2020 dokládá, že udávaný den založení 24. 6. roku Tenbun 1 je podle kalendáře nemožný, protože éra Tenbun začala až v červenci onoho roku.
Časté otázky
Je Takenouchi-ryu opravdu nejstarší škola jujutsu?
Daijisen ji označuje za nejstarší dochovanou školu jujutsu, Heibonsha a Britannica za nejstarší podle záznamů. Rok 1532 je však podle všech těchto pramenů tradice školy a Adachi 2020 dokládá, že udávané datum založení je kalendářně nesprávné a že označení nejstarší jujutsu se v publikacích školy objevuje od roku 1973.
Co znamená kogusoku koshi no mawari?
Podle Nipponiky jde o umění vzniklé k vítězství v bojišťovém zápase s krátkou čepelí, nikoli o pozdější zápas holýma rukama. Nihon Kobudo Kyokai vypráví, že název kogusoku pochází od starce, který zakladateli zlomil dřevěný meč na dvě krátké čepele, a že se v něm používá čepel o délce 1 shaku 2 sun.
Kde se Takenouchi-ryu dnes cvičí?
V Kakuishitani ve městě Okayama, kde sídlí oba domy rodu Takenouchi, soke a sodenke, vedené jako samostatní členové Nihon Kobudo Kyokai i Nihon Kobudo Shinkokai. Nihon Kobudo Kyokai uvádí pobočky v Okayamě a Hirošimě včetně univerzitních klubů, Daijisen Plus dojo převážně v prefektuře Okayama.
Podobné styly
Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.