Kapu Kuialua (Lua)

Základní informace

Země původuSpojené státy

RegionSeverní Amerika

Hlavní zaměřeníKombinované

Úroveň kontaktuPlný kontakt

Charakter a původ

Organizace a soutěže

Z čeho se styl skládá

Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.

O bojovém umění Kapu Kuialua (Lua)

Lua je havajské bojové umění, které dobové prameny spojují s lámáním kostí a zápasem a dnešní prameny i s bojem se zbraněmi. David Malo v Hawaiian Antiquities (vydání 1903) uvádí mezi dovednostmi vyučovanými u dvora zápas a kui-alua, kterou překladatel N. B. Emerson popsal jako krutou formu boje spojující zápas, box, lámání kostí a mrzačení. Samuel M. Kamakau zmiňuje lua jako lámání kostí. Zakladatele ani rok vzniku jsme v pramenech nenašli a Kumukahi uvádí různá podání vzniku. Podle Kamakaua jmenoval Kamehameha I. učitele zápasu kuʻialua, boxu mokomoko a dalších dovedností a na bojovníky vychovával i děti prostých lidí. Kumukahi píše, že počátkem dvacátého století se zdálo, že lua zmizela, ale dál se praktikovala ve sklepích a na venkově. Paglinawan a spoluautoři v časopise Hūlili (2012) uvádějí, že novodobá obnova vychází z hrstky mužů, které vyučil Charles Kenn (1907–1988), poslední známý žijící ʻōlohe. Mitchell Eli podle army.mil popisuje lua jako umění úderů rukama a nohama, které lámou kosti a vykloubují klouby. Kumukahi uvádí jako zbraně oštěpy, kyje, dýky a prakové kameny a za oblíbenou zbraň aliʻi označuje leiomano, dřevěný kyj osázený zuby žraloka tygřího. Knihu Lua: Art of the Hawaiian Warrior vydalo Bishop Museum Press roku 2006 a napsali ji Richard Paglinawan, Mitchell Eli, Moses Kalauokalani a Jerry Walker.

Historie

Podle Kumukahi (Kamehameha Publishing) existují různá podání vzniku lua. Podle jednoho vznikla po příchodu náčelníka Pāʻaa s bohem války Kūkāʻilimoku, jiní ji spojují s pohyby hula. David Malo uvádí, že u dvora se hojně učilo házení a bodání oštěpem, zápas kaala a kui-alua. Samuel M. Kamakau zmiňuje Na-maku z doby Kalaniʻōpuʻu jako znalce lámání kostí lua, které se naučil na Kauai. Poznámka editora Kamakauova díla cituje Andrewse (1865), že lua se v dávných dobách hojně provozovala, ale její technika nebyla nikdy zapsána. Podle Britanniky se Kamehameha I. stal roku 1810 nesporným vládcem celého souostroví. Paglinawan a spoluautoři (Hūlili 2012) uvádějí, že bojovnická vrstva po sjednocení ostrovů a zrušení kapu velmi rychle zmizela a velká část znalostí o fyzické stránce lua se ztratila. Podle Billa Mossmana (army.mil 2009) se lua na několik desetiletí stáhla do ústraní a předávala se skrytě.

Technika

N. B. Emerson v poznámce k Malovi (1903) píše, že kui-alua byla velmi krutá forma boje, která vedle zápasu a boxu zahrnovala lámání kostí a mrzačení. Mitchell Eli podle Billa Mossmana (army.mil 2009) popisuje lua jako umění úderů rukama a nohama, které lámou kosti a vykloubují klouby. ʻŌlohe Jerry Walker podle KITV (2025) uvádí, že se lua specializovala na lámání kostí, vykloubení, údery na nervy a šok. Sean Hao (Honolulu Advertiser 2007) píše, že praktikující mířili na hrdlo, oči a třísla a bojovníci se připravovali zpěvy s pohyby napodobujícími údery na citlivá místa. Zbraně havajských bojovníků byly podle Haa z tvrdého dřeva, kamene, rybích zobáků a žraločích zubů. Kumukahi uvádí oštěpy, kyje, dýky a prakové kameny a za oblíbenou zbraň aliʻi označuje leiomano, dřevěný kyj osázený zuby žraloka tygřího. Podle Mossmana má leiomano zuby na jednom konci a hrot na druhém.

Trénink

Kumukahi uvádí, že bojovník koa byl vybrán už v dětství a vychován v pā lua, kde se učil lámání kostí, box, boj s oštěpem a zápas. Podle Samuela M. Kamakaua jmenoval Kamehameha I. učitele zápasu kuʻialua, uhýbání oštěpu, boxu mokomoko, šermu holí a dalších dovedností. Kamakau také píše, že král bral děti prostých lidí a vychovával je na bojovníky nebo k jiným uměním. Charles Kenn podle Richarda Paglinawana (Hūlili 2012) učil prvních šest měsíců jen kulturu, protože lua podle něj nelze cvičit odděleně, a jeho první třída měla deset žáků. Podle Coffee Times (1998) se rovnováha cvičila klečením s nohama po obou stranách rozpůlené tykve a obratnost prolézáním mezi napjatými šňůrami.

Stupně a postup

Kumukahi (Kamehameha Publishing) píše, že počátkem dvacátého století se zdálo, že lua zmizela, ale dál se praktikovala ve sklepích a na venkově. Paglinawan a spoluautoři (Hūlili 2012) uvádějí, že novodobá obnova vychází z hrstky mužů, které vyučil Charles Kenn (1907–1988), podle nich poslední známý žijící ʻōlohe, tedy mistr lua. Podle Coffee Times (1998) se u Kenna od roku 1974 učili čtyři muži a roku 1991 financoval obnovu lua program Native Hawaiian Culture and Arts spolu s Bishop Museum a National Park Service. Hūlili uvádí, že roku 1993 začali Paglinawan a tři další Kennovi ʻōlohe vést workshop financovaný tímto programem, z něhož vznikla Pā Kuʻi a Lua. Dnes podle Kumukahi působí několik pā lua, které učí havajské bojové styly a tradice bojovnické vrstvy.

Zajímavosti

Samuel M. Kamakau při líčení setkání Alapaʻiho s Peleioholanim poznamenává, že rada nedovolit soupeři vsunout paže pod své je dodnes zvykem zápasníků lámajících kosti v Kapua a Naonealaʻa. David Malo popisuje odpolední cvičné bitvy družin jednotlivých náčelníků vedené tupými oštěpy, kaua kio, a někdy i ostrými, kaua pahu-kala. Podle Hūlili (2012) vyzvala Pā Kuʻi a Lua roku 1995 při setkání kánoí v Keʻehi Lagoon a roku 2002 na marae v Aotearoa Maory bojovou formací a od Maorů se učila i zacházení s taiahou. Mistra lua Jerryho Walkera ocenil roku 2019 Úřad pro havajské záležitosti (OHA) jako Living Treasure of the Hawaiian People.

Časté otázky

Podobné styly

Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.