Stenkovoy Boy (Ruský boj stěna na stěnu)

Základní informace

Země původuRusko

RegionEvropa

Hlavní zaměřeníKombinované

Úroveň kontaktuPlný kontakt

Páskovací systémBez stupňů

Charakter a původ

Trénink

Pro koho

Organizace a soutěže

Z čeho se styl skládá

Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.

O bojovém umění Stenkovoy Boy (Ruský boj stěna na stěnu)

Stenka na stenku je ruský lidový hromadný pěstní boj, který Beljukov (2013) popisuje jako skupinovou formu kulačného boje vedle souboje jednoho proti jednomu a označuje za nejoblíbenější a nejrozšířenější druh v Rusku. Podle Junghannse (2006) proti sobě stály řady kulačníků dvou sousedních vesnic a úkolem bylo jednou stěnou zlomit stěnu protivníka, Kuc (2013) za vítězství považuje vytlačení soupeřovy stěny za určenou hranici. Boje se podle Beljukova konaly o svátcích, zejména o masopustu a o Vánocích, v zimě na zamrzlých řekách a jezerech.

Historie

Rané zprávy shrnuje Sapunkov (2021), podle něhož Nikonův letopis pod rokem 1068 kritizuje hromadné igrišča jako hříšnou zábavu a vladimirský sbor roku 1274 odsoudil kulačné boje jako běsovské zvyky. Světské knížecí právo o nich podle něj mlčelo a moc je tolerovala jako přípravu bojovníků. Herberstein, který pobýval v Moskvě v letech 1516 a 1526, podle Sapunkova popsal sváteční rvačky mladíků, které začínaly na hvizd a měly je naučit snášet rány. Rulev (2024) uvádí, že car Michail Fjodorovič roku 1627 zakázal scházet se k bojům za Starým Vagaňkovem. Sapunkov a Fomenko (2021) za první přímou zmínku v ruském právu považují jeho ukaz z roku 1640 a dále uvádějí ukaz regentky Sofie Alexejevny z roku 1684 s tresty knutem, regulaci Kateřiny I. z roku 1726, zákaz Alžběty Petrovny pro Petrohrad a Moskvu z roku 1743, ukaz Alexandra I. z roku 1823 po zabití v Pirjatinu a zákazy z let 1839, 1845 a 1864. Beljukov (2013) popisuje boje v Pskově mezi předměstími Zapskovje a Zavelíčje s několika sty muži na každé straně.

Čím se liší

Sapunkov (2021) odlišuje kulačný boj od soudního souboje doloženého od třináctého do šestnáctého století, například ve smlouvě Smolenska s Rigou z roku 1229, v pskovské a novgorodské soudní listině a v Sudebnících z let 1497 a 1550, který byl soubojem ozbrojených osob. Aleksandrov (2010) zpochybňuje tezi Belova, zakladatele slavjano-gorické borby, o dvou školách kulačného boje, moskevské a novgorodské. Junghanns (2006) uvádí, že stěnový boj je součástí dnešních folklorních turnajů, ale nestojí v centru pozornosti hnutí Ruský styl, protože jeho pohybový arzenál je podle průkopníků hnutí příliš omezený. Beljukov (2013) uvádí, že na rozdíl od anglického boxu bez rukavic se souboj jednoho proti jednomu po pádu bojovníka zastavil.

Technika

Podle Beljukova (2013) se bojovalo tváří v tvář a k nepsaným pravidlům patřilo nebít padlého soupeře a nic neskrývat v rukavicích, později byly zakázány i kopy a hody pomocí nohou. Rulev (2024) uvádí, že ukaz z roku 1726 zakazoval nosit v rukavicích koule, kameny a kistěně a nařizoval nebít ležící. Tinjakova (2017) v článku studentské úrovně píše, že se smělo bít pěstí, nohama jen podrážet a ramenem či oběma rukama jen tlačit. Aleksandrov (2010) z terénního výzkumu uvádí, že pravidla nebít ležícího a nekopat pod pás se někdy dodržovala a někdy ne a že nohy se v kolektivních soutěžích uplatnily až po rozpadu řady. Kuc (2013) rozlišuje kulačný boj ochotnickij neboli sam na sam, stenočnyj, scepljalka-svalka a kruhový boj jednoho proti všem. Kuc (2014) popisuje boční švihový úder chlest, lidově též podchlest nebo s pleča, při kterém se trup a paže točí stejným směrem s maximální amplitudou.

Stupně a postup

Sapunkov a Fomenko (2021) citují Gorbunova, který napočítal 3429 zpráv o kulačných bojích z devatenáctého a počátku dvacátého století v 59 guberniích a oblastech, a hodnotí to jako selhání politiky zákazů. Podle nich počet bojů od poloviny devatenáctého století klesl, ale koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století znovu narostl v průmyslových městech mezi dělníky. Citují také V. Lebedeva, který roku 1913 psal, že kulačné boje dál existují na mnoha místech země. Poslední velký kulačný boj v Moskvě se podle nich odehrál v únoru 1865 u řeky Jauzy mezi kupectvem Švivé gorky a továrními dělníky. Beljukov (2013) podle vzpomínek Nikolaje Starostina uvádí, že se na Moskvě řece bojovalo až do roku 1916 a davy diváků dosahovaly deseti tisíc. Borčenko (2009) píše, že ve dvacátém století technika kulačného boje ochudla, kruhový boj zmizel dříve a zbylý stěnový boj nedovoluje otáčení ani práci nohama.

Soutěže

Podle Beljukova (2013) boj obvykle začínali chlapci drobnými potyčkami, kterými popichovali starší bojovníky, a teprve poté nastoupili dospělí, přičemž se účastníci řadili podle věku. Boje se podle něj konaly o svátcích, v létě na k tomu určených místech a v zimě na zamrzlých řekách a jezerech, ve Velikých Lukách o Vánocích a o masopustu. Ogoňok v Kommersantu (2018) popisuje dvě dnešní podoby. Kulačný boj na festivalu má neomezený, ale na obou stranách stejný počet bojovníků, žádnou ochrannou výstroj a zákaz úderů do hlavy. Ruská stenka se hraje v týmech po sedmi v přilbách a rukavicích na hřišti 9 × 14 m a cílem je srazit soupeře k zemi nebo ho vytlačit z hřiště. Radio Svoboda (2004) popisuje podle předsedy organizačního výboru O. Popova stěnový boj na festivalu Dmitrijev den v Jekatěrinburgu, v němž jdou nejdřív děti, pak mládež a nakonec dospělí, cílem je vytlačit soupeře za jeho výchozí čáru a údery do hlavy i kopy jsou zakázány.

Dnes

Kylasov (2017) uvádí, že Atmanovské kulački z obce Atmanov Ugol v Tambovské oblasti byly roku 2013 zapsány do rejstříku nehmotného kulturního dědictví a od roku 2014 je financuje federální program. Podle Ogoňku v Kommersantu (2018) festival poprvé uspořádal roku 2010 historik a sportovec Anatolij Tedoradze, v roce 2018 měl osmý ročník a koná se kolem svátku Usnutí Bohorodice 28. srpna. Ogoňok uvádí, že ho podporuje Vsemirnoje obščestvo etnosporta v čele s Alexejem Kylasovem. Projekt Russkije igry podle Kylasova od roku 2012 realizuje Federacija iskonnych zabav i etnosporta Rossii, která obnovuje tradiční hry včetně kulaček v Moskvě a v Moskevské, Bělgorodské, Tambovské, Rostovské a Jaroslavské oblasti. Kylasov, který zároveň etnosport zastupuje, tvrdí, že nejde o rekonstrukci, ale o oživení, protože nositelé tradice ještě žijí. Radio Svoboda (2004) uvádí, že na desátém ročníku festivalu Dmitrijev den v Jekatěrinburgu proběhlo šest stěnových bojů.

Zajímavosti

Sapunkov a Fomenko (2021) uvádějí, že zákazy nepostihly zvyk dobývání sněžného městečka, jehož součástí byl kulačný boj a který roku 1891 namaloval Vasilij Surikov. Za Petra II. se podle nich kolem roku 1730 staly kulačné boje dvorní zábavou a kníže M. M. Ščerbatov psal, že k nim cara sváděl oblíbenec I. A. Dolgorukov. Ogoňok v Kommersantu (2018) uvádí, že povinným hudebním doprovodem boje stenka na stenku je harmonika. Tinjakova (2017) uvádí kulačný boj v literatuře u S. T. Aksakova, P. P. Bažova, M. Gorkého, M. J. Lermontova a S. Jesenina. Podle Grevcové (2024) se Jesenin jako chlapec kulačných bojů účastnil a dědeček ho k nim podněcoval. Lermontovovu Píseň o kupci Kalašnikovovi uvádí jako literární pramen i Beljukov (2013) a podle anglické Wikipedie v ní Kalašnikov v kulačném souboji před carem zabije opričníka Kiribejeviče úderem do spánku.

Časté otázky

Podobné styly

Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.