Dhanurveda

Dhanurveda, doslova věda o luku, je sanskrtská tradice textů o válečnictví a lukostřelbě. Nejde o jeden spis s jedním autorem a datem, ale o soubor pojednání různých autorů a dob. Tradice ji řadí mezi čtyři upavedy vedle Ayurvedy, Gandharvavedy a Sthapatyavedy a přiřazuje ji k Yajurvedě. Datace je sporná. Tradiční výklad klade dhanurvedu do let 1100 až 800 př. n. l. a první zmínky ve Védách ještě o několik století dříve, dochované texty však pocházejí z 8. až 17. století n. l. Nejstarší souvislé pojednání obsahuje Agni Purana, po ní následují Brhat Sarngadhara Paddhati z poloviny 14. století, Ausanasa Dhanurveda Sankalanam z konce 16. století a Dhanurveda-samhita připisovaná Vasishthovi ze 17. století. Dhanurvedu uvádějí také Mahabharata, Shukra Niti a Vishnudharmottara. Autorství tradice připisuje mudrcům, výčty se ale liší. Jedno podání dělí výcvik do pěti oborů: vozataje, jezdce na slonech, jezdce na koních, pěchotu a zápasníky. Zbraně třídí do pěti skupin: vystřelované, vrhané rukou, vrhané a zpět přitahované jako smyčka, trvale držené jako meč a nakonec holé ruce. Popisuje také devět bojových postojů. Jiné podání třídí zbraně jen do čtyř skupin a verze připisovaná Vishvamitrovi, jak ji podává Madhusudana Sarasvati, dělí látku do čtyř částí, od zbraní a cvičenců po jejich použití v boji.

Bojová umění v díle

Obsah

Jednotlivé texty dhanurvedy uspořádávají látku různě. Podání, které vychází z pěti výcvikových oborů, jmenuje devět bojových postojů: samapada, vaishakha, mandala, alidha, pratyalidha, jata, dandayata, samputa a svastika. Mezi zbraněmi zmiňuje chakram, kopí, tomaru, gadu, sekeru, kladivo, vajru, dýku a prak. Verze připisovaná Vishvamitrovi v podání Madhusudany Sarasvatího má čtyři části zvané pada: diksha o zbraních a cvičencích, sangraha o učiteli a sbírce zbraní, siddhi o cvičení, mantrách a božstvech a prayoga o použití zbraní a technik. Čtyřdílné třídění zbraní rozlišuje skupiny mukta, amukta, muktamukta a yantramukta.

Autorství

Datace dhanurvedy stojí na dvou rovinách. Tradiční výklad ji klade do let 1100 až 800 př. n. l. a zmínky ve Védách do období 1700 až 1100 př. n. l. Nejstarší dochované souvislé pojednání v Agni Puraně však vzniklo zřejmě po 7. století a před 11. stoletím, kdy Agni Puranu znal Al-Biruni, a její nejmladší vrstvy mohou pocházet až ze 17. století. Rozsah pojednání v Agni Puraně se udává různě, jednou jako čtyři kapitoly počínaje 248., jindy počínaje 249. Autorství se připisuje mudrcům, výčty se ale rozcházejí. Jeden jmenuje Bhrigua, Vishvamitru nebo Bharadvaju, druhý Vishvamitru, Vasishthu, Vaishampayanu a Jamadagniho. Dhanurveda-samhita nese Vasishthovo jméno, sama je však datována do 17. století.

Vydání a překlady

Pro dhanurvedu jako celek jsme vlastní vydání v pramenech nenašli. Tiskem vyšla především jako součást Agni Purany, jejíž kapitoly nesou nejstarší souvislé pojednání o ní. Sanskrtský text Agni Purany poprvé vydal Rajendralal Mitra v Kalkatě v letech 1870 až 1879 ve třech svazcích řady Bibliotheca Indica, kterou vydávala Asiatic Society of Bengal. Anglický překlad celé Agni Purany od M. N. Dutta vyšel ve dvou svazcích v letech 1903 a 1904. Samostatná moderní vydání pozdějších textů, jako je Brhat Sarngadhara Paddhati nebo Vasishthova Dhanurveda-samhita, se nám doložit nepodařilo.

Údaje

Forma

Textová tradice

Vydání

• 1870 · SA · Agni Purana · Asiatic Society of Bengal · první vydání
• 1903 · EN · Agni Purana · překlad