Wuova tradiční pomalá sestava

Základní informace

O katě

Pomalá sestava stylu Wu (吳, nezaměňovat se stylem Wu (Hao) 武) vyrostla z yangovské linie. Wu Quanyou (1834–1902), důstojnický kadet mandžuského původu, se od roku 1850 učil u Yang Luchana a později u jeho syna Yang Banhoua, od něhož podle hongkongského HK01 převzal takzvanou malou formu. Jeho syn Wu Jianquan (1870–1942) otcovu sestavu upravil: uhladil projevy fajin, skoky a náhlé změny tempa, aby se ji snáz naučila široká veřejnost. Právě z této pomalé sestavy vznikl samostatný styl Wu. Nejnápadnější je držení těla. Trup s hlavou se v mnoha pozicích naklání vpřed, záda ale zůstávají rovná a s nataženou zadní nohou tvoří jednu přímku. Postoje jsou vyšší a kroky kratší než v yangovském stylu, chodidla míří rovnoběžně vpřed a paže opisují spíše malé kruhy. Wu Gongzao ve své knize z roku 1980 rozepsal sestavu do 108 pozic, od úvodu Taiji qishi po závěrečné He taiji; šanghajská větev počítá tentýž průběh na 89 názvů. Průchod podle australské Tai Chi College trvá asi dvacet minut.

Kata v jednotlivých stylech

Autor a historie

Podle HK01 Wu Jianquan z otcovy sestavy vypustil opakující se a skákané pohyby a vyzdvihl její měkkou, odvádějící stránku. V roce 1928 se s rodinou přestěhoval z Pekingu do Šanghaje a v roce 1935 tam založil Jianquan Taijiquan Association. Jeho syn Wu Gongyi přenesl v roce 1948 sídlo rodu do Hongkongu, zatímco Wu Yinghua s manželem Ma Yueliangem vedli dál šanghajskou školu. Obě větve dnes tutéž sestavu počítají jinak: rodová linie podle knihy Wu Gongzaa na 108 pozic, šanghajská na 89 názvů.

Rozdíly mezi styly

Pořadí i názvy pohybů jsou podle kanadské školy Ji Hong velmi blízké stylu Yang; Wikipedie navíc uvádí jezdecký postoj s chodidly blíže u sebe než v moderních stylech Yang a Chen. Rychlá sestava stylu Wu si ponechala fajin, skoky, útoky a dupnutí, které Wu Jianquan z pomalé vypustil; Wu Yinghua a Ma Yueliang ji poprvé veřejně ukázali v prosinci 1982 v Pekingu. Styl Wu (Hao), psaný znakem 武, je jiný rod s vlastními sestavami o 81, 49 a 96 pozicích.

Nejtěžší místo

Škola Ji Hong popisuje držení těla heslem „šikmé, a přece rovné“: tělo se naklání vpřed, záda však zůstávají rovná. S každým krokem se navíc náklon vpřed střídá se záklonem, což škola přirovnává k vrbě ve větru.