Nihon Kendo Kata

Základní informace

O katě

Nihon Kendo Kata je sada deseti párových forem, kterou v roce 1912 vydal Dai Nippon Butokukai pod názvem Dai Nippon Teikoku Kendo Kata. V sedmi formách tachi no kata drží oba dlouhý meč, ve třech formách kodachi no kata má shidachi krátký meč. Podle japonské Wikipedie roli uchidachi, učitele, který vždy zaútočí první, přebírá starší nebo zkušenější z dvojice; shidachi, žák, útok odvrátí a zvítězí. Japonská federace kenda (AJKF) uvádí, že šlo o první oficiální použití slova kendo. Formy měly sjednotit techniky různých šermířských škol a napravit sekání shinai bez správného úhlu ostří hasuji. Každá forma začíná v jiné dvojici postojů: v první stojí oba v jodanu, ve druhé v chudanu, ve třetí v gedanu, ve čtvrté uchidachi v hasso proti wakigamae. Kendisté je často nazývají podle řešení: men-nuki-men, kote-nuki-kote nebo nuki-do. Mezinárodní federace kenda (FIK) je zkouší při každé zkoušce na 1. až 7. dan: na 1. dan nejméně tři formy tachi, na 3. dan všech sedm a od 4. danu i tři formy kodachi. Japonská Wikipedie přitom upozorňuje, že se často nacvičují narychlo jen před zkouškou.

Kata v jednotlivých stylech

Význam názvu

Název 日本剣道形 se čte nihon kendo kata; japonská Wikipedie uvádí i kratší kendo kata nebo prostě kata. Podle ní se formy cvičí kvůli etiketě, pohledu metsuke, postojům, dýchání, vedení meče, vzdálenosti maai, sebevědomí kigurai, práci nohou a zanshinu. Rozlišuje také dva principy vítězství: v 1., 2., 3. a 5. formě tachi vítězí shidachi iniciativou sen sen no sen, ve 4., 6. a 7. principem go no sen. Oficiální příručka AJKF z roku 1981 ale podle téže stránky ponechává původní znění bez výkladu, protože se na něm studijní komise nikdy neshodly.

Autor a historie

Předchůdcem byla Dai Nippon Butokukai Kenjutsu Kata z roku 1906: tři formy ten, chi a jin od sedmičlenné komise vedené Watanabem Noboruem, které se podle japonské Wikipedie příliš neujaly. Když ministerstvo školství v roce 1911 zařadilo judo a kendo do výuky na středních školách, Kano Jigoro prosazoval jednotnější formy a Butokukai svolal komisi o 25 členech z jedenácti oblastí. Návrh připravilo pět hlavních členů: Negishi Shingoro, Tsuji Shinpei, Monna Tadashi, Naito Takaharu a Takano Sasaburo. Takano prý chodil na jednání s krátkým nožem ukrytým v oděvu, odhodlaný zemřít, kdyby jeho názor neprošel. Po zhruba roce sporů vyšlo v říjnu 1912 deset forem; v roce 1917 k nim přibyly poznámky, v roce 1933 byly doplněny a po vzniku AJKF v roce 1952 dostaly dnešní název. Anglický překlad výkladů Sasakiho Hirotsugua naproti tomu uvádí, že formy 1 až 3 zavedlo ministerstvo už v roce 1911. Nakayama Hakudo, jeden z členů komise, později litoval, že se formy nacvičují zhruba tři dny před zkouškou a pak se odloží. Kvůli kritice, že krátký meč se dnes už nepoužívá, vznikla podle anglické Wikipedie sada Bokuto ni yoru kendo kihon waza keiko-ho, která vystačí s jediným postojem chudan.

Rozdíly mezi styly

V korejském kumdu se formy nazývají bon (검도의본). Podle anglické Wikipedie kumdo do sady bon řadí buď standardních deset forem převzatých z kenda, nebo patnáct střetů odvozených z korejského šermu geombeop. Obvykle se cvičí bez japonského podřepu sonkyo a s korejskými názvy místo japonských. Ke zkouškám korejské asociace kumda navíc patří formy Bonguk Geombeop a Joseon Saebeop, které japonské kendo nezná.

Práce s dechem

Podle zásad Noborua Shigeoky, hanshi 9. danu, které zveřejnila Britská asociace kenda, se před postupem vpřed zhluboka nadechne, dech se během pohybu zadrží a vydechne se až s výkřikem. Uchidachi při útoku volá „ya“, shidachi „to“ (japonská Wikipedie je zapisuje ヤー a トー). Uvnitř útočné vzdálenosti se má dýchat tiše do bránice, aby soupeř rytmus dechu nepoznal.

Bunkai – aplikace

Stephen Quinlan z klubu Kingston Kendo ukazuje, co si z forem přenést do zápasu se shinai. První forma tachi podle něj obsahuje základy: iniciativu sen, tlak seme, správnou vzdálenost, plné nasazení sutemi a zanshin. Ve třetí shidachi postupuje s takovým tlakem, až se postoj uchidachiho rozpadne, v šesté tlačí ve třech bodech plynule a bez spěchu. Sasaki Hirotsugu (v anglickém překladu Teda Imota) vykládá druhou formu tak, že shidachi odpovídá úderem na zápěstí, a ne běžnějším úderem na hlavu, aby ukázal soucit jin: soupeře nezabije, jen ho vyřadí z boje.

Techniky v katě