Taihodžucu (Zatýkací techniky)

Základní informace

Země původuJaponsko

Rok založení1947

RegionAsie

Hlavní zaměřeníKombinované

Úroveň kontaktuPolokontakt

Páskovací systémCertifikáty

Charakter a původ

Trénink

Organizace a soutěže

Z čeho se styl skládá

Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.

O bojovém umění Taihodžucu (Zatýkací techniky)

Taihodžucu znamená doslova „umění zatýkání“ a označuje japonské techniky, jimiž policie zadržuje osobu, aniž by ji usmrtila nebo vážně zranila. Tím se liší od bojových umění vedených k porážce soupeře: cílem není vyhrát, ale dostat člověka pod kontrolu a odvést ho. Kořeny sahají do období Edo, kdy úředníci a strážníci pracovali s vlastní sadou oborů — toritedžucu, tedy chvaty na zadržení, džittedžucu, práce s železnou tyčí džitte, a hodžódžucu, spoutání provazem. Základem byla džúdžucu, doplněná o nástroje, které umožňovaly odzbrojit ozbrojeného člověka bez použití čepele. Dnešní podoba vznikla po válce. Roku 1947 sestavila technická komise tokijské policie, v níž byli mimo jiné kendista Saimura Goró a judista Nagaoka Šuiči, jednotný systém a vydala příručku Základy taihodžucu jako oficiální materiál pro policisty. Stránka proto uvádí tento rok a ne jméno zakladatele — šlo o práci komise. Osnova spojuje prvky juda, karate, aikida i boxu a značnou váhu má práce s obuškem, jak s krátkým kejbó, tak s teleskopickým tokušu kejbó. Od roku 1947 prošla několika revizemi, které reagovaly na proměnu pouliční reality. Instruktoři linie Šúdókan-rjú dnes učí zatýkací a kontrolní taktiku na policejních akademiích v Kalifornii i u vojenských jednotek jinde ve světě.

Podobné styly

Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.