Armějskij rukopašnyj boj (ARB)

Základní informace

Země původuRusko

Rok založení1979

RegionEvropa

Hlavní zaměřeníKombinované

Úroveň kontaktuPlný kontakt

Charakter a původ

Trénink

Organizace a soutěže

Z čeho se styl skládá

Redakční hodnocení na škále 0–3 podle toho, kolik prostoru dostává daná oblast v běžném tréninku.

O bojovém umění Armějskij rukopašnyj boj (ARB)

Armějskij rukopašnyj boj, zkráceně ARB, je ruský vojensko-užitý sport, jehož pravidla schvaluje ministerstvo sportu Ruské federace, naposledy vyhláškou č. 1154 z roku 2015. Rjabčuk a Poddubnaja (2024) ho popisují jako systém, který spojuje mnoho funkčních prvků světových bojových sportů a získal si popularitu plnokontaktními zápasy. Podle pravidel se hodnotí údery rukama a nohama, hody a páčení, závodníci nastupují v bílém kimonu a helmě s kovovou mřížkou a u dospělých jsou povoleny i údery na zemi, zatímco škrcení je zakázáno.

Historie

Irchin a kol. (2023) dělí vývoj ARB do čtyř etap. Od dvacátých do sedmdesátých let dvacátého století šlo podle nich o předpoklady a skrytý vývoj hlavně v rámci sambo, v letech 1979 až 1995 o vznik a ustavení v armádě, v letech 1995 až 2016 o postupný rozvoj i u policie a ve sportovních organizacích a od roku 2016 o rozporuplný vývoj. Mezi předchůdce, z jejichž díla ARB metodicky vychází, řadí autoři mimo jiné V. A. Spiridonova, A. A. Charlampijeva a V. S. Oščepkova. Podle Irchina a kol. (2022) byl ARB roku 1985 zařazen do Jednotné sportovní klasifikace jako samostatný sport, roku 1989 zaveden v ozbrojených silách jako vojensko-užitý sport a roku 1991 se v Leningradu konalo 1. mistrovství Ozbrojených sil SSSR. Do roku 1994 se podle týchž autorů pěstoval jen v armádních jednotkách. Po zákoně č. 53-FZ z roku 1998 se rozvíjel i mezi civilní mládeží jako prvek dobrovolné přípravy na službu v armádě, zákon č. 329-FZ z roku 2007 mu však podle autorů určil resortní status, což zkomplikovalo jeho rozvoj mezi civilisty.

Čím se liší

Irchin a kol. (2023) uvádějí, že ARB jako sport vycházel z různých forem boje zblízka v SSSR, především ze sambo, a sám dal podnět ke vzniku dalších škol a sportů boje zblízka. Kotko (2008) píše, že od devadesátých let nahradily v ruských silových resortech soutěže v sambo různé východní úderné sporty a později jejich spojení se sportovním zápasem v armádní a milicejní verzi. Od armádního boje odlišuje sportovní rukopašnyj boj, který podle něj vznikl transformací tradičního karate. Davidenko a Bolotin (2022) řadí ARB vedle služebního a komplexního jednoboje mezi vojensko-užité a služebně-užité bojové sporty a uvádějí, že poměr úderných a zápasnických akcí je v něm podobný jako ve smíšeném bojovém jednoboji a pankrationu. Podle pravidel z roku 2015 ARB kombinuje kimono s helmou s kovovou mřížkou, údery na zemi u dospělých a vítězství páčením, přičemž škrcení zakazuje.

Technika

Pravidla ministerstva sportu z roku 2015 uznávají jako technické akce údery rukama a nohama, hody a páčení. Údery se smějí vést na hlavu, trup a nohy kromě vnitřní strany stehna. Davidenko a Bolotin (2022) píší, že přes velkou rozmanitost úderů má v ARB velký význam zápasnická technika. Garanin, Jakovlev a Volodin (2015) napočítali v 84 zápasech mistrovství vojenského učiliště 309 úderů rukou, 238 hodů a 205 kopů a uvádějí, že odborníci dělí závodníky na úderníky, zápasníky a závodníky kombinovaného stylu. Suvorov a kol. (2022) definují parter jako souboj, kdy oba závodníci leží nebo klečí a nevracejí se do výchozího postoje. V 65 zápasech závodníků první výkonnostní třídy, kandidátů mistra sportu a mistrů sportu zjistili 297 přechodů do parteru a z úspěšných útoků na zemi jich 33 skončilo páčením, 28 knockdownem a 12 hodnocenými údery.

Trénink

Podle Suvorova a kol. (2022) postupuje trénink ARB od nácviku jednotlivých úderů, chvatů a hodů se stupňovaným odporem partnera přes podmíněné zápasy s jednou až třemi zadanými technikami až po 10 až 12 minut volných zápasů na konci hlavní části. Garanin a kol. (2015) doporučují klást důraz na údery rukou, kontry, úniky a obranu, dále na zápasnické a páčicí techniky a kopy používat jako doplňkový prostředek. Irchin a kol. (2022) uvádějí, že první sportovní výkonnostní třídy lze podle Jednotné všeruské sportovní klasifikace získat až od 15 let, a považují to za jednu z příčin odchodu dětí ve věku 7 až 13 let ve druhém a třetím roce tréninku. Ruská Wikipedie naproti tomu píše, že třídy a tituly mohou získat jen vojáci od 17 let. Kotko (2008) kritizoval, že se ARB používá při vlastenecké výchově dětí bez úpravy nebezpečných pravidel, a navrhl pro žáky třetího a čtvrtého roku pravidla se zákazem kopů do ležícího soupeře a do hlavy stojícího.

Stupně a postup

Irchin a kol. (2022) uvádějí, že při registraci celoruské federace roku 2001 se k ní přihlásili zástupci asi 52 regionů Ruska, zatímco v době psaní studie existovalo 63 regionálních federací ve všech federálních okruzích. Počet sportovců podle nich rostl do roku 2010 až na vrchol 500 000 osob a v době psaní jich zbývalo nejvýš 100 000, údaj přitom přebírají od Aškinaziho a kol. Roky 2007 až 2016 zmiňují jako dobu organizačního rozvoje dětského a mládežnického ARB. Graf v práci Irchina a kol. (2023) ukazuje počty účastníků mistrovství Ruska za roky 1994 až 2020 mezi zhruba 150 a 288. Irchin a kol. (2022) také zmiňují od začátku osmdesátých let trvalé zdokonalování ochranné výstroje, protože ARB řadí mezi nejtvrdší bojové sporty.

Soutěže

Pravidla vojensko-užitého sportu ARB schválilo ministerstvo sportu Ruské federace vyhláškou č. 1154 ze 14. prosince 2015, která nahradila pravidla z roku 2014. Zápas má jedno kolo, pro muže a juniory trvá 3 minuty, pro mladíky 2 minuty a ve finále 4, respektive 3 minuty. Soutěží se na tatami 12 × 12 metrů s pracovní zónou 8 × 8 metrů, muži ve váhových kategoriích od 60 do 85 a více kilogramů. Povinná je helma-maska s kovovou mřížkou, ochranná vesta, suspenzor, rukavice, chrániče holení a nártů a bílé kimono s červeným nebo modrým pásem. Úder rukou na trup je podle pravidel za 1 bod a na hlavu za 2, kop na nohy za 1, na trup za 2 a na hlavu za 3 body, hody za 1 až 3 body a knockdown přidává 3 body. Jasnou převahu přináší knockout, dva knockdowny, provedené páčení nebo diskvalifikace soupeře. Zakázány jsou mimo jiné údery prsty do očí, škrcení, údery do třísel, krku a týla a skoky nohama na ležícího, kopy do ležícího soupeře jen u mladíků. Rjabčuk a Poddubnaja (2024) v letech 2022 a 2023 testovali elektronické bodování s tablety a videozáznamem.

Dnes

Irchin a kol. (2023) popisují období od roku 2016 jako rozporuplné. Roste podle nich význam ARB pro vlasteneckou výchovu mládeže a přípravu mladých mužů k vojenské službě, zároveň však sílí konkurence jiných bojových sportů a ubývá dětí. Valentina Kosačuk (Moskovskij komsomolec, 2011) psala, že ARB se rozvíjí v mnoha regionech Ruska, ale téměř nevychází za hranice země, nemá mistry světa a neusiluje o olympijské hry. Rjabčuk a Poddubnaja (2024) zmiňují mezi současnými soutěžemi mistrovství Petrohradu, mistrovství Vojenské akademie MTO a Pohár Ozbrojených sil Ruské federace. Suvorov a kol. (2022) uvádějí jako svá pracoviště trenérský štáb regionální federace ARB v Moskvě a klub Kaskad v Petrohradu.

Zajímavosti

Irchin a kol. (2023) uvádějí, že roku 1923 vedl V. A. Spiridonov ve sportovní společnosti Dinamo oddíl sebeobrany, a řadí ho mezi předpoklady vzniku ARB. Ruská Wikipedie připisuje vznik ARB nadšencům bojových umění a sportovním instruktorům výsadkových vojsk za přispění Vasilije Margelova, velitele výsadkových vojsk, recenzované prameny to však nedokládají. Ruská Wikipedie s odvoláním na federaci uvádí, že první mistrovství výsadkových vojsk roku 1979 proběhlo v osadě Gaižiūnai u Kaunasu v 242. výcvikovém středisku výsadkových vojsk. Garanin a kol. (2015) uvádějí mezi soutěžemi v ARB Pohár Ozbrojených sil na památku Ju. Islamova.

Časté otázky

Podobné styly

Vybráno podle shody v profilu stylu, ne podle historické příbuznosti.